1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 1238 jednotlivě

Administrátor --- 16. 12. 2018
Předvánoční nabídka pravoslavné literatury

Nové pravoslavné knížky

Stručně o pravoslavném křesťanství

Brožura s mnoha barevnými ilustracemi seznamuje čtenáře se základy pravoslavné věrouky i duchovního života. Přibližuje také historii pravoslaví v Čechách a na Moravě.

Ikona – Okno do věčnosti

Obsahuje dvě vrcholná díla pravoslavné ikonologie poslední čtvrtiny 20. století: Teologie ikony pravoslavné Církve L. A. Uspenského a stať jerodiákona Nikolaje (Sacharova) O příčinách ikonoboreckých sporů podle traktátů ctihodného Jana Damašského. (Soukromá douška: nic srovnatelného o teologii ikony ještě v češtině nebylo vydáno.)

Na webu olomoucko brněnské eparchie je příspěvek s nabídkou letos vydané pravoslavné literatury (dříve vydaná lituratura je zde).

* * *

Zde je okno otevřené do příspěvku s nabídkou literatury:







Zobrazit příspěvek č. 1237 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2018
Nová verze sazby brožury se služebníkem liturgie

Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého

Služebník (tj. příručka pro kněze a diákona). Bilingue (církevně-slovansky a česky). Dvě mutace sazby: pro formát A5 a pro malý formát A6.

Zájemcům o nový překlad liturgie adresujeme upozornění na nové vydání číslované jako v. 1.3

Ve staré sazbě byly učiněny textové opravy a úpravy. Místy je jazykový styl textu mírně modernizován. V mutaci pro formát A5 je přidána večerní bohoslužba.

PDF soubory pro všechny mutace lze stáhnout z adresy pravoslavi.cz/liturgie

(Mozila Firefox zobrazuje v sazbě znaky, které tam nepatří. Prohlížejte v nějakém kvalitnějším prohlížeči - buď v prohlížeči Chrome nebo si PDF stáhněte do počítače a otevřete si jej ve standardním PDF prohlížeči Adobe Reader. Tím si zobrazíte a případně i vytisknete sazbu tak, jak má být.)





Zobrazit příspěvek č. 1236 jednotlivě

Administrátor --- 26. 9. 2018
Životodárný Kříž

O relikvii svatého Kříže

Životodárný (oživující) Kříž (zoopiós stavrós, životvorjaščeje drevo) - kříž, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus

Apokryfní vyprávění o Kříži

Evangelia nesdělují zvláštní podrobnosti o Kříži, na němž byl Kristus popraven ukřižováním. Připomíná se jako už hotový předmět v popisu, jak jej nesl Kristus na Golgotu (např. vyprávění o křížové cestě u evangelisty Lukáše, Luk 23,26-31).

Apokryfní literatura, narozdíl od kanonických textů, obsahuje mnoho detailů o legendární historii životodárného kříže. Dějiny kříže (významné relikvie pro křesťanský svět) jsou podepřeny hodnověrnými svědectvími, počínaje vykopávkami provedenými apoštolůmrovnou císařovnou Helenou a popisované mnohými ranně křesťanskými historiky.

Cyklus legend o životodárném kříži vznikl převážně v Palestině a má dávný původ (dávné spisky Nikodimova evangelia jsou datovány do 5. století). Hlavní důraz kladou apokryfní vyprávění na spojení popravčího nástroje, na němž byl Kristus umučen, s jedním z rajských stromů a s dalšími starozákonními událostmi. Apokryfy dále hovoří o okolnostech nalezení kříže (apokryf Učení apoštola Addaje - jednoho ze 72 apoštolů, který byl poslán po Nanebevstoupení Páně do Edessy, aby uzdravil krále Abgara a hlásal tam evangelium; u Eusebia nazýván „Thadeáš, jeden ze sedmdesáti“; Jeroným tvrdí, že obě jména patří jedné osobě; tímto jménem je nazvána jedna z liturgií východního syrského obřadu).

Badatelé mají zato, že cílem autorů těchto tradic nebylo proslavení této křesťanské relikvie, jejíž význam nikdy nebyl předmětem sporu. Smyslem bylo ukázat původ křesťanství (které tenkrát bylo "mladým" náboženstvím) z dávné tradice, doslova "od Adama".

Apokryfní historie životodárného kříže se odrazila v početných obrazech.

Bogomilská legenda

Bogomilům je připisována jedna z heretických dualistických legend o životodárném kříži, vyprávějící o stvoření světa a zasazení ráje současně Bohem i Satanielem. Podle této legendy Bůh při sázení jednoho z rajských stromů pravil Satanielu: "Zde bude mé tělo, a tento strom poslouží pro tvé vyhnání." Když Sataniel zavrhl Boha, přišel se podívat na strom poznání dobra i zla, a byl vyhnán jeho tajemnou silou z ráje; tehdy se ďábel poprvé stal černým. Strom se rozrostl do tří výhonů - kmenů, které byly nazvány: stvol Adama, stvol Evy a stvol Páně (prostřední). Po vyhnání prvních lidí z ráje se strom rozpadl, jen část Páně zůstala na místě. Část Adamova padla do řeky Tigris a byla vodou zanesena do země Madiámské; část Evy se v době celosvětové potopy dostala do Merry (M'erra, hořkost; zde se utábořili Izraelci po přechodu Rudého moře; Exod 15,23; Num 33,8-9; nemohli zde pít vodu, protože byla hořká, Mojžíš však do ní vhodil dřevo, které mu Hospodin ukázal, a voda se stala sladkou; dnes se ukazuje toto místo na cestě od Apiun-muza k Sinaji, kde je minerální pramen Govar s nepříjemnou hořko-slanou vodou, kterou nepijí ani beduíni; v knize Bar 3,26 se Merrou rozumí neplodná arabská země a město Morana.) Z těch dvou částí byl dle bogomilské legendy učiněn kříž pro ukřižování Ježíše Krista.
Zlatá legenda

Tento text pověsti o životodárném kříži se zachoval na Západě ve sbírce „Zlatá legenda“ (Legenda Aurea). Na Východě byl znám jen z několika řeckých rukopisů.

Základ historie o původu materiálu pro životodárný kříž je převzat z apokryfního Nikodimova evangelia. V něm se vypráví, že když Adam byl už na prahu smrti, jeho syn Séth přišel k bráně ráje s cílem získat olej odpuštění a pomazat jím tělo svého otce. Jenže se mu zjevil archanděl Michael a sdělil mu, že olej odpuštění bude celému lidstvu darován za 5500 let (proroctví o příchodu Krista) a dal Séthovi ratolest ze stromu poznání dobra i zla, plod, z něhož okusil Adam ve chvíli pádu do hříchu. Když mu ratolest předával, pravil archanděl: „Jestli můžeš oživit tento uschlý plod, bude (tvůj otec) uzdraven.“

Když se Séth vrátil domů, nalezl Adama už mrtvého a vložil mu uschlou ratolest do úst (podle jiných verzí mu položil na hlavu věnec spletený z této ratolesti, nebo tak učinil ještě Adam, který byl ve chvíli návratu Sétha stále živ). Poté z ní vyrostl strom skládající se ze třech srostlých stvolů, který pokračoval v růstu tisíciletí až do doby krále Šalomouna.

Tento král porazil strom a pokoušel se jej použít při stavbě Jerusalemského chrámu, avšak svými rozměry se nikam nehodil. Trám z jeho kmenu tedy použili při stavbě mostu. Královna ze Sáby, známá svou moudrostí, se při své návštěvě u Šalomouna poklonila tomuto dřevu. Klekla před ním na kolena a předpověděla, že Spasitel světa bude zavěšen na tomto dřevě, a na židovské království kvůli tomu přijde rozvrat a konec. Pak místo toho, aby kráčela po tomto dřevě, bosá přebrodila vodní proud. Šalomoun se toho ulekl a přikázal, aby trám zakopali.

Dřevo bylo nalezeno při stavbě nádrže pro omývání zvířat před obětováním (viz „bravný rybník“ v evangeliu). Když se její voda proslavila uzdravováním nemocných, změnili ji v léčebnou lázeň (Siloámská lázeň). Po uvěznění Kristově se dřevo vynořilo z vod lázně. Židé se rozhodli z něj vyrobit kříž pro ukřižování Ježíše Krista, a to právě vertikální nosný sloup. Příčný trám, tabulka a podnoží byli zhotoveny z jiných druhů dřeva. Podle legendy byl kříž sestaven z těchto dřevin: palmy, cypřiš, cedru a olivy.
Ruské apokryfy

V ruském apokryfu „Slovo o dřevě kříže“ (15.--16. stol.) se uvádí historie dřeva kříže podobná evropské „Zlaté legendě“, s doplněním legend o Mojžíšovi a Lotovi. Královna přišedší k Šalomounovi je nazývána Sibyllou. Když se přišla podívat na strom, který Šalomoun vyhodil, usedla na něj a byla popálena ohněm. Pak řekla: „Ó, třikrát kletý strom,“ ale lid, který stál vedle, vykřiknul: „Ó, třikrát blahoslavený strom, na němž bude rozpjat Pán!“ „Slovo o dřevě kříže“ dále sděluje, že strom z legendy o Mojžíšovi (viz níže) byl použit na zhotovení kříže pro ukřižování tzv. „nerozumného lotra“ (tj. toho, kdo byl ukřižován po levici Páně).

V ruských apokryfech je královna ze Sáby často nazývána Sibylou a řada pramenů ji připisuje proroctví o osudu dřeva, zavrženého Šalomounem při stavbě chrámu:

»Královna Nikavlu, která jest Sibilou ze Sáby, uviděvši v Jerusalemě u Šalomouna netlející dřevo, na němž o tisíc let později bude ukřižován Kristus, ve vytržení zvolala: Hle, dřevo, na kterém umře Bůh oblečený v tělo, aby vzkříšen byl.«
Další legendy - tradice, která je rozšířena v Pravoslaví

Spojení s Mojžíšem

Legenda je založena na události popsané ve Starém zákoně, která se stala u hořko-slaného pramene Merra (Exod 15,23-25). V apokryfech existují dvě verze tohoto námětu. První - Mojžíš zasadil na břehu pramene strom, který byl přinesen z ráje v době celosvětové potopy (viz bogomilská legenda o stromu Evy). Druhá - anděl dal Mojžíšovi ratolesti tří stromů: aloe, cedr a cypřiš, a přikázal, aby je spletl dohromady jako symbol svaté Trojice a zasadil na břehu. V obou variantách legendy odpovídá další osud stromu, který z toho vyrostl, tomu, co je zapsáno ve „Zlaté legendě“ o historii s králem Šalomounem.

Spojení s Lotem

Tato legenda popisuje původ dřeva pro kříž zbožného lotra, avšak v řadě variant se s ní spojuje původ životodárného kříže. Podle legendy Séth získal od anděla nejen ratolest ze stromu poznání dobra a zla, ale ještě jednu, kterou Séth později spálil na břehu Nilu; ratolest hořela dlouho neuhasitelným plamenem. Když pak Lot zhřešil se svými dcerami, Bůh mu přikázal, aby pro vykoupení ze svého hříchu zasadil tři oharky z tohoto ohniště a zaléval je, dokud z nich nevyroste velký strom. Z něho byl učiněn kříž zbožného lotra, a nebo cestou popisovanou ve „Zlaté legendě“ se tento strom stal materiálem pro životodárný kříž.

Existuje i druhá legenda o původu dřeva pro kříž, která je spojena s Lotem. Když se Abrahamu v Mamre zjevil Bůh v podobě tří andělů, tak před tím, než se odebrali do Sodomy, zanechali mu tři své hole. Je odevzdal Abraham Lotovi po jeho hříchu s dcerami a přikázal zasadit jej v okolí Jerusalema a zalévat vodou z Jordánu. Lot usiloval vykoupit svůj hřích, a tak splnil Abrahamův povel, zasadil hole v údolí, sám nosil vodu z Jordánu, bojoval při tom se satanem, který ho pokoušel vnukáváním různých myšlenek. Hole obrazily a vyrostly v trojjediný strom: pinii-cypřiš-cedr. Další osud stromu opakuje historii, popsanou ve „Zlaté legendě“.



Pravoslavný monastýr Svatého Kříže, jeden z nejstarších v Jerusalemě, byl podle tradice zbudován právě tam, kde Lot zasadil strom pro dřevo Kříže. Stříbrný kruh v kapli za hlavním oltářem monastýrského chrámu označuje toto místo, které je ctěno jako posvátné.












Zobrazit příspěvek č. 1235 jednotlivě

Administrátor --- 26. 9. 2018
O úctě ke svatým a jejich tělesným ostatkům

Pojednání: »Svaté ostatky vždy byly a jsou pro křesťany „ctěnější nad drahé kameny a dražší nad zlato“«

Na brněnském webu je pěkný a hluboký článek o svatých ostatcích. Dovolil jsem si zde zřídit okno na tuto stať - přímo na webovou stránku Pravoslavné církevní obce v Brně.

Takže níže je v tomto příspěvku umístěn rámec, v němž se vám ukazuje vzpomínaná část webu pravoslavbrno.cz (můžete v rámečku rolovat přes článek).

* * *




* * *




Zobrazit příspěvek č. 1233 jednotlivě

Administrátor --- 19. 9. 2018
K příjezdu konstantinopolských exarchů

Jeden z možných pohledů na poslední vývoj na Ukrajině

Bolestivá situace na Ukrajině už trvá více než čtvrt století. Po celou dobu jsme drželi Moskevskému patriarchátu palce, aby se mu podařilo rozkol vyřešit. Vždyť se nůž rozkolu zařezává nejen do národa, ale rozděluje i rodiny. Víří se kolem toho vášně. Chování samozvaného kyjevského patriarchy Filareta je opravdu nekanonické a dlouho jsme tudíž vystačili s argumentací, že takové neospravedlnitelné počínání je možno léčit jen pokáním. Jenže po takové době už cloumají církevní nepořádky celým národem a už to dále není jen osobní problém Filareta, ale trpí celá Ukrajina. Za těchto okolností neústupně trvat na jediném kanonicky správném postupu, přehlížet bolest lidu a škody, které to působí pravoslavné církvi, neodpovídá duchu Evangelia. Také už asi nevystačíme se sebejistým vytrubováním: "Kdo chce být ve skutečně kanonické církvi, ať s pokáním přijde jako zbloudilá ovečka do lůna moskevské jurisdikce."

Potenciál moskevského patriarchy a jeho kanonických kyjevských metropolitů je (ohledně řešení problému rozdělených ukrajinských věřících) zřejmě vyčerpán. Je to tím zřetelnější, čím kvalitnější z hlediska lidského jsou osobnosti těchto vladyků: nejprve Vladimíra a nyní Onufrije. Asi těžko tedy může někdo prohlásit, že výměna na těchto postech by něco podstatného přinesla. Už je jasné, že řešení tohoto obrovského problémů není možné ani vnitřními silami Ukrajinské kanonické církve ani z Moskevského patriarchátu. Nyní však vytanula otázka, zda bolest ukrajinských věřících někoho v Moskvě dojímá.

Celou tu dobu byly klíče k řešení a uklidnění v Moskvě. To, co Ukrajina žádá, je autokefalita. Pokud by to mohlo překonat tak hrozný rozkol a přivést zpět do kanonické církve většinu ukrajinských věřících, tak proč ne? Patriarcha Filaret (Denisenko) už veřejně vyhlásil, že by nekandidoval na post hlavy této autokefální církve. Tak o co Moskvě jde?

Pomalu pomíjí čas, kdy mohla Moskva elegantně a otcovsky dát najevo, že evangelní láska a soucit pro ni znamenají více než rozsah církevní moci. O to nepochopitelnější je zuřivá reakce Moskvy na příjezd konstantinopolských hierarchů. Vždyť přijíždějí pomoci řešit dlouhodobý problém a chtějí se pokusit hojit bolestivou ránu na Těle Církve. Místo vítání ke spolupráci však narazili na výhružky a podrážděnost těch, kteří by jim měli být nejbližšími pomocníky v tomto díle. Část moskevské hierarchie při tom skanduje pojem, který patří k těm oblíbeným v Moskvě: „kanonické teritorium“. Což v dané situaci znamená: Tady to patří nám. Šestina planety je naše.

A nad to všechno musíme poznamenat, že Ukrajina není tradičním ruským kanonickým teritoriem. Tak to vyplývá z historických dokumentů. Konstantinopolský patriarcha je na území Ukrajiny odjakživa (i dnes) nejvyšším církevním představitelem a je tudíž na Ukrajině doma. (Současný rozsah vlády Moskevského patriarchátu je zřejmě výsledkem svévolného a nekanonického počínání jeho hierarchů za podpory carského, později bolševického, státního režimu.) Současný příjezd dvou exarchů z Fanaru se tedy děje na půdě nejen morálního ale i kanonického odůvodnění.

Žárlivé střežení své části světa zašlo nyní tak daleko, že Moskva zcela otevřeně hrozí rozvrátit kvůli sebemenšímu narušení svých domnělých práv celé světové pravoslaví. Osoba číslo dvě v moskevské hierarchii metropolita Ilarion prý hrozí Konstantinopoli novým velkým schizmatem, které podle něj svým dopadem předčí schisma z roku 1054. To by se někomu nemuselo zdát postojem ani církevním, ani křesťanským, ani kulturním...

* * *

Svědectvím, že ani mnozí pravoslavní z Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu si nepřejí spadat pod moskevského patriarchu, je povolení kyjevského metropolity Onufrije (Mosk. patriarchát) nevzpomínat při bohoslužbách na Ukrajině jméno moskevského patriarchy. Někteří Onufriovi biskupové volají po autokefalitě. Nyní vydal metropolita Vladimirské eparchie (Mosk. patriarchát) dokonce povolení vzpomínat při bohoslužbách jméno konstantinopolského patriarchy.

* * *

Těm, kteří trvají na tom, že se nekanonická uzurpace autokefality léčí jedině pokáním a pokorným návratem do lůna kanonické církve, a nikdy jinak, by se dalo namítnout, aby se podívali, jakým způsobem se Moskva osamostatnila z konstantinopolské jurisdikce, jakým způsobem získala titul patriarchátu (1590-93). Nic kanonického, ale svévole. Nejprve si začali sami ustanovovat metropolitu - hlavu ruské církve, ač byli součástí ekumenického patriarchátu. Pak nátlakem a korupcí (nu, řekněme: materiální pomocí východním patriarchům v jejich těžké situaci pod tureckým jařmem - výměnou za spolupráci) si zajistili ustanovení moskevského patriarchátu. Kají se snad moskevští patriarchové? Lehce problematickými prostředky (raději to nebudeme nazývat herezí simonie) legalizovali svou samostatnost, a život jde dál. Jenže ten duch, ve kterém to vše bylo provedeno, působí nejspíš dál.

Dnes prohlašují někteří přívrženci Moskvy patriarchu Bartoloměje za heretika, který je loutkou Ameriky. Požadují, aby byl anathemisován (vyloučen z církve). S takovým myšlením není už potřeba uvažovat o svých vlastních chybách a závažných problémech. Proč bychom se bavili s těmi, kdo uvažují jinak? Vždyť je to přece tak jednoduché: „my jsme rytíři dobra, kdežto oni jsou zplozenci pekla“. Tak má vypadat výsledek třiceti let obrození pravoslaví v Rusku?

* * *

Nyní by se na Ukrajině měl konat sněm, který má za cíl sjednotit pod zastřešující autokefalitou všechny rozkolné s církve se světovým pravoslavím. Dnes to prý znamená více než 6000 farností po celé Ukrajině. Myšlenku autokefality podporují i někteří biskupové Ukrajinské pravoslavné církve podřízené Moskvě (i Ukrajinci moskevské juridiskce žádájí autokefalitu už od počátku 90. let min. stol.). Kdyby se přidala i tato jurisdikce, pak by spojením těchto církví mohla s požehnáním Konstantinopolského patriarchátu (který jediný uděluje všemi uznávanou autokefalitu) vzniknout jednotná autokefální Ukrajinská Církev.

Nějakou dobu vypadalo ukrajinské volání po autokefalitě jako pěna na bouřícím moři nacionalismu (zvláště, hledělo-li se na věc prismatem moskevských médií). Jenže po uplynutí více než čtvrt století už nelze přehlížet, že tato myšlenka rezonuje v ukrajinské společnosti. Není to jen přechodné vzplanutí národnostních vášní. Ukrajinců se nutně musí úkorně dotýkat, že autokefalitu mají daleko menší a mladší církve než ukrajinská (např. naše církev), tak proč je ze strany Moskvy tak pateticky a rozhodně odepírána Ukrajině? Chápu, že idea jednoho rusko-slovanského patriarchátu pro celé severní pravoslaví má svou sílu a přitažlivost, ale trvat na ní i za cenu takové národní bolesti?

Vehementně proklamovaná vazba kanonické Ukrajinské pravoslavné církve na Moskvu způsobuje výrazný odliv věřících. Zatímco v roce 2011 tvořili její farníci na Ukrajině 25,9% obyvatel, začátkem roku 2015 jen 20,8% a počet stále klesá. (Nekanonický „Kyjevský patriarchát“ má kolem 50% věřících.)

* * *

(Přátelské a bratrské setkání patriarchy Kyrilla s papežem)
Obávám se, že zdrojem problémů je zde touha po prvenství, kterou je Moskva očividně již od získání vlastní samostatnosti zmítána. Snění o všepravoslavném primátu má prostá opodstatnění: bohatství, vliv a početnost. Jenže před Moskvou jsou na žebříčku cti všechny čtyři historické patriarcháty, jejichž místo je definováno církevní tradicí. Dokonce i dávný Řím měl své prvenství lépe zakotvené v tradici než případný primát Moskvy. A pravoslavná církev je při své plavbě dějinami kormidlovaná právě posvátnou tradicí. V osobních záležitostech může církev projevit shovívavost, kompromis, slevit z přísnosti. Avšak v celocírkevních věcech jsou možnosti ikonomie sporné.

A tak to Moskva zkouší jinak. Dlouhodobě zpochybňuje samotnou pravoslavnost Konstantinopolského patriarchátu - např. kvůli tomu, že se konstantinopolský patriarcha setkal s papežem (a patriarcha Kyrill se s ním snad nesetkal?; nevede ekumenickou politiku?; o dalších velice přátelských a vroucích setkání vysokých moskevských hierarchů s římským papežem ani nemluvě). Sem patří i okázalé odmítnutí pozvánky na všepravoslavný sněm a halasně oznamovaná neúčast hierarchů moskevského patriarátu na Krétě, ač byli i v průběhu sněmu stále opakovaně zváni. A pak to stálé opakování Moskvy, že žádnou nadřazenost Konstantinopole neuznává.

Bývalý patriarchův úředník pro styk s veřejností prot. Vsevolod Čaplin prý označil konstantinopolského patriarchu Bartoloměje za „kacíře a papežence“ a jeho synod za „pokrytce, podvodníky a bludaře“. Nálada, kterou Moskevský patriarcha vytvořil, jde tak daleko, že vedoucí Asociace pravoslavných expertů Kirill Frolov dokonce přirovnal vyslání konstantinopolských exarchů na Ukrajinu s napadením Sovětského svazu nacistickým Německem.

Ne že by nebylo v oblasti teologie a kánonů s Konstantinopolí o čem diskutovat. Jenže duchové zlovolnosti, pýchy, a snad až arogance, které dnes vyvolává Moskva, přinášejí obavy o stabilitu a mír ve světovém pravoslaví. Jako by nestačilo, že proti sobě se zbraní v ruce bojují pravoslavní bratří (Moskva kontra Gruzie, Moskva kontra Kyjev).

* * *

Nyní musíme udělit pozornost ožehavé ale klíčové otázce, jestli je území Ukrajiny opravdu výhradně v moskevské jurisdikci. Co vyplývá z historie a dokumentů? Vybral jsem nejprve citaci z nezávislého zdroje: »Kyjev byl centrem východní církve celé Rusi až do mongolského vpádu r. 1240, kdy zdejší metropolita (v konstantinopolské jurisdikci) přesídlil do nového knížectví v Moskvě. (V r. 1448 byl zvolen vladyka Iona metropolitou bez souhlasu Cařihradu, což bylo jednostranným vyhlášením autokefality.) V roce 1448 připadala část dnešní Ukrajiny Polsko-litevské unii a v Kyjevě byla zřízena samostatná řecká metropole pod jurisdikcí Konstantinopolského patriarchátu. V této době přestali moskevští biskupové své původní sídlo Kyjev zmiňovat ve svém titulu a samozvaně začali používat titul metropolitů Moskvy a celé Rusi. V r. 1686 opustil svévolně kyjevský pravoslavný metropolita Gedeon jurisdikci Konstantinopole a přešel pod jurisdikci Moskvy. Tento jednostranný krok nebyl Konstantinopolským patriarchátem nikdy (plně) akceptován. Pravoslavní na Ukrajině se tak stali součástí Ruské pravoslavné církve až do roku 1917, kdy ... Ukrajina ihned vyhlásila nezávislost a nová vláda přijala r. 1919 zákon, jímž byl zřízena Ukrajinská pravoslavná církev.« (Zdroj: Východní křesťanské církve; Encyklopedie menších křesťanských církví ve střední Evropě)

Moskva dnes tvrdí, že „Konstantinopol se Kyjevské metropolie vzdala v roce 1686, kdy patriarcha Dionýsios IV. povolil Moskvě dosadit do Kyjeva své metropolity“. Z hlediska církevního práva však ve skutečnosti Kyjev pod moskevskou jurisdikci nikdy nepřešel. (Alexandr Soldatov)

Podrobnosti o novém uspořádání církevních věcí v Kyjevě viz nalezený řecký originál Tomosu o předání Kyjeva (1686). Tam se stanovuje:
a) dle ikonomie: svěcení kyjevského metropolity nyní má provádět moskevský patriarcha, kyjevská katedra se má podřizovat moskevskému patriarchovi. Právo mosk. patriarchy ustanovovat kyjevského metropolitu se udělovalo dle ikonomie (v ruském překladu: dle shovívavosti) kvůli tomu, aby se daly do pořádku církevní záležitosti.
b) Moskvou vysvěcení kyjevští metropolitové byli povinni jako prvního vzpomínat konstantinopolského patriarchu jako "zdroj a vůdce a toho, kdo je vyšší než ostatní ... a pak teprve moskevského patriarchu jako svého nadřízeného". Dále se tam poněkud neurčitě stanovují privilegia Konstantinopolského patriarchátu.

Řecký text synodálního rozhodnutí tedy zdůrazňuje zachování moci konstantinopolského patriarchy, když stanovuje pořádek eucharistického vzpomínání hierarchů ze strany kyjevského metropolity - jméno konstantinopolského patriarchy se vzpomíná "jako první", protože on je "pramenem a vůdcem". (Ruský překlad to uvádí neurčitě a neodpovídá smyslu řeckého originálu).

Nic se v dokumentech nepraví o dočasném charakteru podřízenosti kyjevské katedry. Vzpomínání konstantinopolského patriarchy jako prvního je svědectvím, že právě on zůstával i nadále kanonickým patriarchou pro kyjevské vladyky. Řecký originál nazývá moskevského patriarchu "epitropem", tj. náměstek, pověřenec, jak to překládají Rusové.

Tomos tedy vyjadřuje souhlas konstantinopolského patriarchy s tím, aby kyjevského metropolitu světili Rusové v Moskvě, za určitých předpokladů, spočívajících v zachovávání dávných privilegií formulovaných jako "dobrý" a "dávný obyčej". Není zcela jasný význam onoho "zachovávání dávných obyčejů", jak to stanovuje tomos. Ale právě za zachování dávných obyčejů, včetně práva kyjevského metropolity na čestný titul exarchy ekumenického patrirchátu, bojovalo tenkrát kyjevské duchovenstvo a vyvolalo to vážné spory při rozhovorech s Moskvou ohledně ustanovení metropolity v Moskvě. Kyjevský metropolita byl nazýván exarchou už ve 14. stol.
(Použita studie V. G. Čencova: Synodální rozhodnutí z r. 1686 o Kyjevské metropolii)

Diákon Andrej Kurajev dodává aktuální komentář: „Když se konstantinopolský patriarcha prohlašoval za "pramen a vůdce" a daroval při tom Moskvě tu jednou patriarchát a jindy zase Kyjev, pak byly tyto tituly v Moskvě klidně přijímány. Když je však dnes Bartoloměj opakuje, ale vzal si při tom zpět jeden ze svých darů, tak je Moskva prohlašuje za heretické.“







Zobrazit příspěvek č. 1232 jednotlivě

Administrátor --- 12. 9. 2018
Dva velké srpnové svátky

PROMĚNĚNÍ PÁNĚ

1.       Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.
2.       A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.
3.       A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
4.       Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
5.       Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte."
6.       Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
7.       Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se."
8.       Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného.
9.       Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých." (Mat 17,1-9)
V Bibli popsaná podivuhodná událost, která se stala na hoře Tábor, nám skýtá několik rovin k výkladu.

První stránka této události se týká naší víry, pravoslavné věrouky. Ježíš z Nazareta ukázal apoštolům své Božství. Zjevil, že je Bůh. Je člověkem, leč není jen člověkem. Úkazem blahodatného světla, které vyzařuje jeho Božská podstata, totiž zjevuje, že je jedním z Nejsvětější Trojice - Božím Synem. Proto nazýváme událost na hoře Tábor „Zjevením“. Používáme tentýž název jako pro lednový svátek Křtu Páně v Jordáně, kdy se Pán Ježíš ve vodách zjevil jako jeden z Trojice, a celá Boží Trojice se ukázala: Otec v hlasu, Syn křtěný v řece, a Duch Svatý v podobě holubice. Na hoře Tábor se zjevuje Trojice: Bůh Otec skrze hlas, Syn Boží stojí na vrcholku hory a Duch Svatý se ukazuje jako blahodatná energie, čili světlo a oblak. V událostech obou svátků, lednového i srpnového, se tak zjevují apoštolům a nám všem základní pravdy o Bohu: Božství přebývá v Trojici Božích Osob, a Ježíš Kristus je vtělený Bůh Syn. A takto zjevenou víru zachovává Církev až do konce světa.

* * *

Světlo, jímž Kristus zářil, nebylo z tohoto světa. Mělo duchovní povahu. Starec Paisij a další svatí, kterým bylo dáno toto světlo zřít, je viděli s očima otevřenýma či zavřenýma. Je to záře, kterou vnímáme duchovníma očima, zřícím orgánem lidské duše. Podobně jako má duše svůj duchovní sluch, kterým můžeme zaslechnout Boží hlas, tak má i své duchovní zření. V tomto světle může člověk vidět dávnou minulost či budoucnost, když to Bůh chce člověku zjevit. V záři tohoto světla můžeme vidět skutečnou povahu a podstatu všeho Božího tvorstva a všeho, co Bůh kdy učinil. Toto posvěcující světlo se lidem naděluje v Církvi a osvěcuje jejich duše.

Ukazuje se nám tu podstatný rys pravoslavné spirituality, jejímž cílem je očistit zření srdce, osvítit srdce zřením blahodati a nechat toto světlo, aby jeho žár zažehl v srdci oheň theosis. Srdce planoucí láskou k Bohu má pak lásku, která je ochotna na všechno přistoupit, jen aby se více a více sjednocovala s milovaným Pánem.

V Kristu přijímáme blahodatí účast na Boží přirozenosti. Toto světlo patří Božímu Království. Je to světlo přicházející z budoucnosti nebeského Jerusalema, kde už nebude svítit slunce, ale zdrojem světla bude Beránek. Na hoře Tábor se třem apoštolům ukázala tato nebeská budoucnost. Proto Pán před výstupem na Horu pravil lidem, že jsou mezi nimi někteří, kteří neokusí smrti, dokud nespatří Království Boží přicházející v síle - tj. v plné své moci. Hora Tábor se tak stala v okamžiku proměnění Pána nebeským Jerusalemem.

Pro nás je tento svátek výzvou, abychom se i my proměnili. Či lépe řečeno - nechali se proměnit. Abychom své srdce nenechali spoutat pozemským a tělesným, ale spojili jej už teď a tady s nebeskou budoucností. Pán Ježíš přišel, aby všechno změnil. Dočasné, aby přetavil na věčné, od pozemského nás vyvedl k nebeskému, a tělesné proměnil na duchovní. A děje se to už teď, tady, v Církvi.

* * *

Vystupujeme na horu s Pánem Ježíšem, aby nás osvítil svým světlem a proměnil. Touto táborskou horou je pro nás chrám a božská liturgie. Samotným vrcholkem této hory je pak svatá eucharistie - přijímání svatých Tajin. To je náš Tábor. Kdo alespoň trochu bojuje se svými vášněmi a začal dílo očištění, získal duchovní zření a vidí své hříchy, ten je připraven. A pak při liturgii a zvláště při svatém přijímání volá jeho srdce: „Pane, dobře je nám tady, kéž bychom tu už mohli zůstat a nemuseli se vracet dolů, do světa!“ Tak podobně volali apoštolové, když se na Táboru ponořili do blahodatného světla. Tak ve svém nitru volá každý, kdo hodně přijímá pokrm z budoucího Království - Tělo a Krev Kristovy.

* * *

I mnozí svatí zářili tímto světlem (za všechny vzpomeňme sv. Serafíma Sarovského). Ale ne tak, jako Ježíš Kristus na hoře, který zářil svým vlastním světlem podobně jako slunce; oproti tomu svatí zářili světlem blahodati, které přijímali od Boha. Astronomickou analogií je Slunce jakožto zdroj světla, kdežto Luna září tím, že světlo Slunce odráží, ale sama není jeho zdrojem. Tak i Pán Ježíš září světlem svého Božství, ale svatí září podobně jako Měsíc - tj. zrcadlí světlo Kristovo.

Máme mnoho příkladů proměny pozemšťanů na „občany nebes“, jak napsal sv. Pavel. Na Hoře Athos žila jen v posledním století řada svatých, kteří viděli v noční tmě jako ve dne. Zářilo jim zvláštní světlo. Paisij Svatohorec vyprávěl, jak jednou zabloudil za tmavé noci a náhle se kolem rozbřesklo a viděl jasně až do chvíle, kdy došel ke své kelii. Při své návštěvě Svaté Země označil starec Paisij služebníkům chrámu, který je na vrcholku Táboru, přesné místo, kde se Pán proměnil. Zdá se, že všude, kde se zjeví toto světlo (a stejně tak všude, kde žije svatý člověk), zůstává jakýsi otisk tohoto světla, který svatí lidé svým duchovním zřením vidí.

Pán Ježíš stále ukazuje, že se o toto blahodatné světlo chce dělit s lidmi, že jim chce dávat světlo, aby nechodili jako v noci, kdy člověk neví, kam jde. Proto ukazuje světlo Božího království v Církvi, aby lidé sami mohli pocítit a chápat, kam je Bůh vede, kde je cíl jejich cesty, kam směřují a jaký je Boží úmysl se všemi námi - od stvoření člověka až do konce tohoto světa. Zjevuje se nám, že jako nám Bůh chce dávat už zde světlo, tak si přeje nás uvést do věčného světla, kde není žádná tma, a jeho vůlí je dávat nám dar posvěcení, dávat nám z pokladnice svého Božství. To znamená především věčný život. Vždyť toto světlo není nic jiného, než světlo života.

Je to světlo, které ve tmě září, ale tma jej nepohltila. (Jan 1,5) Světlo tvořící, oživující, posvěcující. Světlo osvěcující každého, kdo přichází na svět. (Jan 1,9) Světlo, které nasytí všechny lidské tužby a uspokojí všechna naše přání. Jediná naše pravá věčná realita - Kristus (Jan 8,12). A zároveň je to světlo soudu. (Jan 3,19-20)

P.S.
Tradice svěcení ovoce na svátek Proměnění: ob-eparchie.cz



ZESNUTÍ PŘESVATÉ BOHORODICE

Tento svátek v jistém smyslu navazuje na předchozí svátek Proměnění Páně. Pravili jsme, že Kristus přišel, aby vše změnil. Aby svým proměněním ukázal, že vše proměňuje nejen k obrazu prvotní krásy, ale ještě k něčemu většímu. Na událostech, které se staly při zesnutí Matky Boží, vidíme pravdivost jeho slov. Smrt své Matky proměnil její Syn v život.

V hymnech svátku zpíváme: „Přešla jsi k životu, jsouc Matkou života.“

Na Boží Matce vidíme uskutečněný záměr spásonosného díla Pána Ježíše. Na jejím zesnutí se zrcadlí spása člověka.

Sváteční ikona nám vykresluje obraz, na který hleděli svatí apoštolé. Při zesnutí Bohorodice přišel sám Ježíš Kristus, vzal duši své Matky do náruče a přenesl ji z pozemského přebývání k nebeskému. Pán nám tím zjevuje, že si přeje vzít každého člověka do své náruče. Kvůli tomu sem přišel a cíl, k němuž jeho dílo mířilo, se už začal uskutečňovat, jak to vidíme na duši Boží Matky v náruči Božího Syna.

Skrze víru v Krista i my dostáváme pozvánku k věčnému přebývání v Jeho náruči. Je to to nejlepší, co nás v životě potkalo.

P.S.
O slavení svátku v Brně, o závěru života přesv. Bohorodice a poučné slovo archim. Georgia viz ob-eparchie.cz








Zobrazit příspěvek č. 1231 jednotlivě

Administrátor --- 28. 8. 2018
Pořad o pravoslaví v České televizi

Umění byzantských zpěvů

Historicky první český dokumentární film o byzantské hudbě! Česká televize: neděle 2. 9. 2018 (v rámci cyklu Cesty víry od 14,35 hod.)

Byzantská hudba je pro mnoho lidí cestou, na které hledají nejen ideál krásy, ale také osobní vztah s Bohem. Režie G. Agathonikiadis

Dokument je jakýsi portrét slavného řeckého zpěváka Petrose Gaitanose a Mariose Christu (sbormistr v pražské pravoslavné katedrále). V dokumentu mj. vystupuje Philokallia Ensemble, sbor Chrámu sv. Cyrila a Metoděje, naši kněží, mluví zde členové našeho pěveckého sboru, jsou zde záběry ze svaté liturgie v našem chrámu s vladykou Michalem aj.

Stránky pořadu



Zobrazit příspěvek č. 1230 jednotlivě

Administrátor --- 22. 8. 2018
Píseň zesnulého archidiákona Romana

Modlitba s šálkem kávy



1

Spánek odlož ještě,
přes den si oddechneš;
nyní je tu noc,
pryč je všechen shon;
noc k modlitbě stvořená,
má jí být celá plná,
povstaň, prober se,
Bohu služ v modlitbě.

2

Jsi-li líný či znaven,
vypij kávy šálek,
lenost i únava pomine
a modlitba přijde;
přijde sama náhle
bez snahy úporné,
sama v duši vejde
a uchvátí srdce celé.

3

Modli se, aby Pán,
tobě pomoc poslal,
aby cestu svatou sám
tobě ukázal;
by naučil tě milovat Jeho
nade vše jiného
a zasvětit celý život,
jenom pro něj samého.

4

Věz, že jen s vírou
má modlitba moc;
pro ni, dnem i nocí konanou,
pak všechno možno;
s dětsky prostou důvěrou
vroucí slzy neskrývej,
svatou modlitbou svou
všechny miluj a objímej.

5

Nikdy a nikdy
sebelásku neměj:
za sebe se pomodliv,
jiných nazapomeň;
pomodli se za ty,
kteří v nemocích leží,
kteří se žárem mučí
v noci temné nespí,

6

i za toho, kdo mlčí
a bezvýznamným zůstal,
i za toho, kdo trpí,
i za toho, kdo znaven klesá;
i za toho, kdo už nečeká
ni dobra ni tepla,
jehož hořkost svírá,
kdo celý hyne od zla,

7

i za toho, kdo byl zabit,
i za toho, kdo zabil,
aby Hospodin vzkřísil,
aby Pán vše odpustil;
i za toho, kdo zmizel
daleko z očí všem,
i za toho, kdo plane,
i za toho, kdo hasne,

8

i za toho, kdo po celý život svůj
marně zde miloval,
i za toho, kdo v žalu
zbavil se života;
i za toho, kdo tě zde
někdy hladil,
s modlitbou a v lásce
přál ti to nejlepší.

9

Modli se za zesnulé,
z této země se odebravší
s něhou je vzpomínej,
svůj pozdrav jim pošli.

10

A stesk uteče
pryč z duše tvé,
stanou se ti světlé
i noci temné.

Spánek odlož ještě,
přes den si oddechneš...


Originál písně - audio MP3 zde (1,5 M)

Jiná píseň archidiákona Romana: Pomodleme se, bratři, k Bohu... (Příspěvek č. 1195)





Zobrazit příspěvek č. 1229 jednotlivě

Administrátor --- 18. 8. 2018
Z brněnského webu - zpěv s překladem

Duchovní píseň o těch, kteří odešli do pustiny

Krása vykvetlá uprostřed pustiny

Duchovní píseň v provedení otce jeromonacha Dorothea




Krása vykvetlá uprostřed pustiny
uvnitř jeskyní a hor
tam, kde kvetou květy
a kde ptáci zpívají.

Tam sídlí čisté bytosti
podobné lučním liliím,
krásnější než květ růží,
hle, mniši Kristovi.

Opustili svět,
přátele i příbuzné,
a místo nich získali naše svaté
a Boha za své rodiče.

Ve dne v noci sladce pějí
Kristu – svému Ženichu,
který je zkrášlil svou milostí
jako holubici přečistou.

Dřív, než vyjde jitřenka,
než úsvit zbarví horizont,
dřív, než třpyt slunce zmizí za obzor,
obracejí se k Bohu s modlitbou.

A andělé, když je míjí,
kolem jejich boku jako ptáci nebeští,
berou jejich modlitby
nesouce je do výšin nebeských.

Mají své ruce pohublé,
vzpínají je vzhůru s modlitbou,
a v nich drží pevně své komboskini
a vzácný Synaxář, knihu o světcích.

Jednou provždy napřažené,
mají své ruce do nebes,
jako stromy bez listí,
barvu smrti mající.

Jako úder zvonu
spolu se zvukem simandronu,
jako když zazní hlas chrámového talanda,
a náš život náhle se měnit začíná.

Už nás oblékli do mnišské řízy,
do posvátného šatu monachů,
vložili na nás mnišskou schimu,
vyjděme spolu až na Golgotu.

Jak krásný je jejich stůl,
a posvěcené pokrmy,
nevadí, že jsou prosté,
to hlavní: že lidské srdce radostí naplní.

A vězte, že kvůli této „cestě“,
opustili svět i králové,
když bez nároku na projevy úcty,
zavřeli se ve své cele.

Jsou jak moji drazí bratři,
přátelé a příbuzní,
když v okamžiku smrti,
všichni ostatní mě opouští.

Pouze nosit mnišské řízy,
to ještě nestačí,
je třeba znelíbit si spíše
světský život vezdejší.

Přeji vám, ať se vám dobře daří,
přátelé moji a příbuzní,
já však více neunesu,
život světský mne tíží.


(Zdroj: pravoslavbrno.cz)




Zobrazit příspěvek č. 1228 jednotlivě

Administrátor --- 9. 8. 2018
Památka těch, kteří nezlomně důvěřovali mlčícímu Bohu

Oslavili jsme svátek sv. Anny

Spolu s ní pochopitelně vždy vzpomínáme i sv. Jáchyma. Těžko si představit rozdělování této manželské dvojice. Jsou to nebeští ochránci manželských svazků a manželské plodnosti. Jejich příklad by měl inspirovat všechna manželství. Stáli při sobě, nesouce společně dobré i zlé, snášeli společně pohanu a jsou spolu i ve slávě. Právě z nich se zázračně narodila Panna Marie, a bylo potřeba, aby slavné věci měly slavný počátek. Proto to zázračné narození dítěte - ve stáří, po celoživotní bezdětnosti. Byli totiž vyzkoušeni, zda jsou hodni stát na počátku díla spásy lidstva, a nic člověka tak nevyzkouší než nespravedlivé ponížení, zhanobení, posměch a odsouzení ze strany lidí.

Jejich život byl vrchovatě naplněn tímto hořkým údělem, který ve starém Izraeli přinášela bezdětnost. Plodit děti byla tenkrát posvátná povinnost Izraelity, Bohem požehnaný úkol, který vázal všechny příslušníky židovského národa. Rozením dětí se totiž měl každý podílet na příchodu Mesiáše. V myšlení těchto Izraelitů dopadal na neplodné manžele tedy jakýsi chmurný stín Božího zavržení. Skončila-li nějaká rodina nebo větev rodu kvůli neplodnosti, hledělo se na to, jako na největší trest určený pro mimořádné hříšníky či odpadlíky od Božích ustanovení nebo dokonce pro nepřátele Boží. Vyškrtnutí rodu, vymazání ze seznamu z dítek Izraele bylo prostě chápáno jako ztráta izraelské vyvolenosti a na bezdětné zahlíželi Izraelité jako na Bohu protivné.

A v tomto myšlenkovém prostředí bylo dáno žít Jáchymovi a Anně. Jejich neplodnost byla předmětem posměchu a různých podezření. Sice nikdo z okolních lidí neviděl na jejich skutcích nic hříšného, ale - kdo ví - možná skrývají nějaký tajný hrozný hřích; "však on Hospodin, budiž pochváleno jeho jméno, dobře ví, proč se rozhodl ukončit jejich rod". Snášet takový život s pokorou a bez hněvu či reptání, je skutečnou školou svatosti.

Nesčetněkrát prosili o Boha o darování dítěte. Mnohokrát se k Němu obraceli v modlitbách. Avšak Hospodin, jehož tak milovali a na něhož spoléhali, mlčel. A trápila je otázka: Proč? Čím zhřešili? Proč neodpovídá? Odvrátil se od nich?

Tenkrát ještě nikoho se zdravým myšlením ani nenapadlo klást si otázku, zda existuje Bůh. "Jen blázen praví v srdci svém: Není Boha," volá tehdejší svatopisec (Žalm 14,1). Až dnes jsou lidé díky svému bláznění a scestnému poznání vystaveni takovým myšlenkám pokušitele. Jáchym s Annou takto neuvažovali.
Největším trápením pro ně zřejmě bylo, že sami nechápali, proč jim dobrotivý Bůh, jemuž slouží celým srdcem, nedopřeje to, co dává ostatním. Kdejaký opilec a rváč či nepoctivec má od Boha doma děti. Proč nedává dítě i jim? Co činí špatně, čím se mu znelíbili? Všemohoucí Bůh může přece učinit cokoliv a nechává-li je zestárnout bez dítěte, musí to mít nějakou příčinu. Urážky od sousedů se dají vydržet, posměch lze trpělivě snášet, ale myšlenka, že je Bůh zavrhuje, byla pro tak čisté duše nepředstavitelně bolestivá.
Starec Paisij, když žil na Sinaji, měl zvláštní zjevení. Byl mu Duchem Svatým ukázán duchovní a posvátný vztah rodičů Jáchyma a Anny. Vztah, z něhož se narodila Panna Marie. Bylo mu zjeveno, že oba byli hluboce duchovní, bez jakéhokoliv tělesného smýšlení. Více než ostatní rodiče, jací kdy žili, byli bezvášniví. Nejprve se kajícně pomodlili k Bohu, každý zvlášť, aby jim daroval dítě, a pak se sešli v poslušnosti k Bohu, nikoliv z tělesné touhy. Bohorodice byla naprosto mravně čistá, protože se její početí uskutečnilo bez rozkoše. Samozřejmě nebyla osvobozená od prarodičovského (všelidského) hříchu, jak nesprávně uvažují na západě, protože byla počata přirozeným způsobem (tj. nikoliv bez účasti muže), ale stalo se to zcela bezvášnivě, jak chtěl Bůh, aby se rodili lidé.

Jednou při nějakém rozhovoru zdůrazňoval Paisij tyto pravdy. Když si všiml výhrad na straně diskutujícího, pozdvihl se a přísně řekl: "Tuto událost jsem zažil!" Chtěl, aby bylo zřejmé, že to, o čem vyprávěl, nebyly pouhé jeho zbožné myšlenky, ale Boží zjevení. (Z knihy Život starce Paisia Svatohorce od jeromonacha Isaaka)

Toto vidění Bůh sv. Paisiovi dal, aby ukázal duchovní vnešenost rodičů Panny Marie. Snažíme-li se ve svých životech přibližovat se vzorům, které nám svatí ukazují, je nutno nechat se při tom poučit zkušeností Církve. Ta vidí klíč ke všem ctnostem v dosažení pokory. To mj. znamená - ze všeho, co nám život Jáchyma a Anny ukazuje, - především napodobovat jejich trpělivost, tichost, kajícnost a pokorné smýšlení. Podaří-li se nám dosáhnout pokroku v pokoře, pak nás to přivede k bezvášnivosti. Naopak askeze bez pokory či předstíraná a povrchní bezvášnivost vedou k farizejství a ničí duchovní život křesťana. Všechno naše sebezapření může být pro spásu bezcenné, není-li spojeno s pokorou, trpělivostí a pokáním.
* * *

K početí Panny Marie došlo poté, co události vygradovaly: kněz Ruvin v chrámu odmítl od Jáchyma převzít dar, který přinesl jako oběť Hospodinu. Doprovodil to krutým výrokem, že takový člověk, jakým je Jáchym, který za celý život nezplodil dítě, není hoden přinášet oběti Hospodinu. Bylo to nejen veřejné ponížení a odsouzení, a navíc od takové oficiální autority, jakým byl kněz v Jerusalemském chrámu, ale navíc to znamenalo, že se Jáchymovi znemožnilo přinášet oběti Bohu, tj. byl vyloučen z hlavní části židovské zbožnosti. Jako by pomyslný nůž, který - jak se zdálo - ho odděloval od Boha, se zařízl ještě hlouběji.

Jáchyma to naplnilo takovým žalem, že se ani nechtěl vracet domů, protože se považoval za nejhříšnějšího ze všech lidí. A tak odešel do pouště vyprosit si od Boha v modlitbách vysvětlení, čím se prohřešil. Anně mezitím donesli, co se Jáchymovi přihodilo. I ona se začala vroucně modlit. Vyšla do sadu, bědujíc, že dokonce i ptáci vychovávají v hnízdech ptáčata, ale jim dítě není dopřáno. Oběma - Jáchymovi na poušti i Anně v sadu u domu - se zjevil anděl a zvěstoval jim, že se jim narodí dcera, kterou bude velebit veškerý lidský rod. Anna se na pokyn nebeského zvěstovatele vypravila z Nazareta, kde bydleli, do Jerusalema. Zde se setkala s Jáchymem, jehož sem anděl také poslal. Tam se narodila Panna Marie. Připravuje se největší událost lidských dějin - příchod Spasitele.
Jáchym pocházel z rodu Davidova. Anna po otci z pokolení Leviho a po matce z pokolení Judy. Jáchym se dožil 80 let a zemřel několik let po uvedení přesv. Bohorodice do chrámu. Sv. Anna zesnula, když jí bylo 79 let, dva roky po Jáchymovi, když strávila poslední léta při chrámu spolu se svou dcerou.



Čím je život sv. Jáchyma a Anny pro nás tak inspirativní? Především je vyvyšujeme jako rodiče svaté Panny, čili tělesné předchůdce vtěleného Božího Syna, Ježíše Krista. Proto je liturgické texty prohlašují za tělesné předky Boha a nazývají je "spravedlivými bohorodiči". To samo o sobě už stačí k tomu, aby byli velebeni Církví mezi největšími a nejslavnějšími svatými. Vždyť se stali živým nástrojem Božího díla záchrany člověka, nástrojem tak čistým, jak jen bylo možné. Oni byli korunou několika tisícileté Boží práce s vyvoleným národem, který byl veden k tomu, že jednou ze sebe vydá tak čistou Pannu, aby se skrze ni vtělil Bůh.

Samozřejmě jsou pro nás velkou výzvou k čistotě a k přemáhání tělesného myšlení. Čistý a bezvášnivý život nikdy nezůstane bez plodů. Rodí duchovní užitek pro člověka samého i pro ostatní. Takové lidi potřebuje lidská společnost, takoví jsou pro ni opravdu užiteční.

Z hlediska duchovní cesty lidstva vnímáme tyto bohorodiče jako součást starozákonního lidu, ale zároveň jako ty nejkrásnější květy této dlouhé éry. Kořeny mají v době starozákonní, ale vyrůstají na hranici dvou epoch a vykvétají vlastně už tak trochu do éry novozákonní. Patří k nim i Zachariáš s Alžbětou, Simeon Bohopříjemce s Annou prorokyní, Jan předchůdce a Křtitel Páně a několik dalších. Vůní svého života a oddanosti Hospodinu přesahují z doby Starého zákona do epochy mesiášské.

Dnes už mezi námi zřejmě žijí ti, kteří zažijí druhý příchod Páně (soudím tak podle výroků svatých a starců). I oni jsou povoláni, aby žili na hranici dvou epoch. Přestože koření zde, měli by přinést vůni svého života nejen tomuto světu, ale vanout přes hranici obou časů do éry Božího Království. Pro jednoho to může znamenat askezi, pro dalšího vyznavačství, pro jiné nezměrnou trpělivost či osamělost, nebo odolnost vůči tlaku světského ducha a pro poslední třeba i mučednictví. Můžeme se inspirovat u vzpomenutých starozákonních spravedlivců. Vyznavačství a mučednictví i askezi vidíme u sv. Jana Křtitele a jeho otce Zachariáše. Osamělé nesení svého údělu a trpělivé očekávání naplnění Božího slibu jsou patrné u sv. Simeona Bohopříjemce. Trpělivost, pokoru, nezlomnou důvěru v Pána a odolnost tlaku prostředí nacházíme u sv. Jáchyma a Anny.

Další mocnou inspirací, kterou nás život a osobnosti sv. Jáchyma a Anny posiluje, je pevná důvěra v Boží prozřetelnost. Víra v Boha, který má vše pevně v rukou a vede i naše k životy k duchovnímu užitku a ke spáse (pokud mu to naše svobodná vůle dovoluje). Starci, zkušení vůdcové po duchovních cestách nás učí, že pro postup v duchovním životě jsou klíčové dvě věci: pravoslavná víra a pevná důvěra v Boží prozřetelnost. Je to pokorné přijetí skutečnosti, že nic se s námi neděje náhodou. Prostředí, do něhož se dostáváme, lidé, kteří nás obklopují, příhody, které se s námi dějí, to vše jsou Bohem spravované cesty, které nás mají přivést k pochopení, dát nám poznání a přiblížit nás k Bohu. Bůh se snaží, abychom prohlédli přes ty šupiny, co máme na očích, a poznali tři základní pravdy: pravdu o sobě, pravdu o světě a pravdu o Bohu. Tímto poznáním se zrodí v člověku pokora.

Starec Paisij o tom praví: „Když se naprosto svěříš do Božích rukou, nepotřebuješ už o nic prosit nebo se znepokojovat, protože Bůh vše ví a chápe. Jen trpělivě čekej, až plod dozraje a spadne.“ Zvláště palčivé bývají otázky lidí, proč se nenaplňují jejich potřeby, touhy a představy, na nichž nevidí nic špatného či hříšného. Často nás trápí, proč nám není dovoleno mít to, co mají jiní lidé. Specifickou kategorií jsou zbožné představy. Starec Paisij si velice přál usadit se v poustevně, ale všechny jeho pokusy dostat se tam ztroskotaly. Nakonec měl zjevení, v němž na jedné straně viděl poustevnu, na straně druhé světský vyhořelý monastýr Stomion. Toužebně hleděl k poustevně, ale přesvatá Bohorodice mu řekla: Stomion. Poslala ho mezi světské lidi. Svatohorci mají za to, že Bůh na naše přání a modlitby odpovídá třemi způsoby: „Ano, dostaneš, co si přeješ,“ nebo „Ne, nedostaneš, tvá prosba není rozumná,“ a třetí možností je: „Počkej, až uzraje čas.“

Jáchym a Anna se ocitli v trýznivé situaci, které nerozuměli a která pro ně byla tak bolestně úkorná, a přesto Bohu nezlořečili, nereptali ani mu nevyčítali, ale nepřestávali Jej milovat a sloužit mu. To je vzor pro naše smýšlení. Kdekoliv jsme bez svého zavinění, tam nás postavil Bůh. Snažme se pochopit, co nás tím chce naučit, co chce, abychom poznali či pochopili, jak nás to má změnit.





Zobrazit příspěvek č. 1227 jednotlivě

Administrátor --- 4. 8. 2018
Apoštolská pravoslavná Církev

Oslavili jsme svátek svatých apoštolů

Při té příležitosti jsme si připomněli, že jsme církev apoštolská, jak vyznáváme v základním pravoslavném věroučném textu - v tzv. symbolu víry. Co to znamená? Především skutečnost, že apoštolové, kteří byli Pánem Ježíšem vyučeni v pravdě a pověřeni, se rozešli do světa hlásat Evangelium. Na jejich kázání a díle zakládal Kristus svou Církev.

Proto říkáme, že jsme Církví založenou na svatých apoštolech. Pán Ježíš je v tomto metaforickém obrazu skálou, na které spočívají základní kameny celé stavby, a těmi kameny jsou svatí apoštolové. Na nich se pak buduje celá další stavba Církve.

Nyní několik tezí, jimiž objasníme, co to znamená "apoštolská církev".

1.

Budování Církve a dílo svatých apoštolů se děje z Boží vůle. Není to výmysl žádného člověka, ale je to Boží dílo. Tím mám na mysli, že již při stvoření světa měl Stvořitel na mysli Církev. Vše je vlastně stvořeno pro Církev, v níž se vše, co vyšlo od Hospodina, vrací zpět k Němu.

Předobrazem Církve je Eliášův ohnivý vůz. Sestoupil s nebe, vzal Eliáše a vezl ho na nebesa. Tak i my s Kristem stoupáme, jsme jím neseni vzhůru a "přivezeni" k Božímu trůnu. Eliáš stoupal v ohni, i my v Církvi jsme povznášeni očišťujícím a posvěcujícím ohněm Svatého Ducha.

Tato Boží vůle se projevila v Ježíši Kristu, který apoštolům pravil: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ (Jan 20,21) Církev vychází od Otce, přes Syna a skrze Ducha Svatého. Apoštolové Kristem pozvaní a napojení na toto dílo, které vyšlo z věčnosti a do věčnosti zase vede, nejsou samozvanci, ale Bohem povolaní, zmocnění, pověření - a Bůh se k jejich dílu hlásí.

2.

Boží láska se projevuje vůlí Otce, pokračuje příchodem Syna a trvá zde přítomností Svatého Ducha. Dílo spásy člověka, do něhož vstupujeme skrze Svatého Ducha, pak někdo musí přinášet mezi lid. Nohama, kterýma přichází působení Svatého Ducha, jsou právě apoštolové.

Apoštolové nejen kázali Evangelium a zvěstovali všem lidem, že nastal čas spásy, ale k budování Církve obdrželi duchovní moc, kterou dále předávali svým nástupcům. Církev není jen stavba či věž, ale je zároveň i živoucí organismus, jehož myslí je víra, dýcháním je modlitba, krví je Eucharistie a tepajícím srdcem je božská liturgie. Pečovat o tyto životní projevy církevního Těla bylo určeno apoštolům a potažmo jejich nástupcům.

Pán Ježíš je k tomu vybavil pověřením, takže to nejsou žádní samozvanci: „Co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi... Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny...“ Dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha Svatého.“ Při poslední večeři uložil apoštolům: „Toto čiňte na mou památku.“ A oni toto pověření a duchovní zmocnění vykonávat božské dílo předávali dál a dál, dalším generacím biskupům skrze kněžské svěcení. A tak to doputovalo až k nám. Nejsme tedy samozvaným společenstvím, ale to, co se v Církvi děje, jí bylo předáno apoštoly. Nepřestávající posloupností, kterou byla předávána víra a poznání Boha spolu s pověřením konat svaté Tajiny, přichází tento neocenitelný dar Božího Království od Pána přes apoštoly a otce až do naší doby.

3.

Pojem "apoštolská církev" pro nás znamená vlastně totéž co "pravoslavná církev". Stejně pojem "víra svatých apoštolů" se kryje s naším výrazem "pravoslavná víra". Označení "apoštolský" totiž v našem myšlení znamená zároveň cosi jako "původní" či "autentický".

Dalším rozměrem pojmu "apoštolskost" je tedy opravdovost. Při letmém pohledu vidíme tři roviny, na nichž se opravdovost projevuje:

a) církevní (opravdová církev kontra samozvané sbory, společenství či kněží)
b) duchovní (tím se míní opravdový duchovní život oproti fantasijní duchovnosti či démonickým klamům apod.)
c) mravní (upřímná záliba v čistotě, zachovávání Božích přikázání, nelicoměrné pokání stojí příkře proti přetvářce, pokrytectví, dvoutvářnosti, farizejské spokojenosti se svou zbožností a vyhledávání lidské chvály)

4.

Nesmíme zapomenout v souvislosti s apoštoly zmínit pojem „apoštolská posloupnost“. Jedná se o předávání toho pověření, které apoštolé obdrželi od Pána Ježíše, jak jsme o tom psali výše. Už tedy jen stručně.

Od dob následníků svatých apoštolů platilo: Chce-li kdo o sobě tvrdit, že je součástí Církve Kristovy, ať ukáže, jakou cestou získali kněží a biskupové apoštolské pověření. Čili kdo světil jejich biskupa a jestli sám měl apoštolskou posloupnost. Řetězec článků této posloupnosti je dodnes vysledovatelný a každý kněz zná, od jakého apoštola pochází jeho svěcení a jakou cestou k němu doputovalo.

Později bylo toto pravidlo poněkud upřesněno a bylo objasněno, že nestačí "mechanický" akt skládání rukou při svěcení, ale je při tom nutné, aby se toto předávání dělo jednak v pravoslavné víře a dále v rámci apoštolské církve. To je konkretizováno kanonickým pokyny, přičemž však poslední instancí v posuzování sporných případů není litera kánonů, ale akceptování svěcení společenstvím světové pravoslavné církve.
* * *

Nakonec ještě jednou vyzdvihneme památku apoštolů, a tentokrát připomínkou jejich osobností - totiž zdůraněním, že přes různost svých charakterů jsou svatými lidmi. Jsou to světci, kteří všichni (kromě sv. Jana) skonali pro Krista jako mučedníci. Svými přímluvami a svým působením jsou i dnes přítomni a stále konají v církvi svou službu. Cítíme jejich mimořádnou péči o církev a jejich ochranu. Máme v nich přátele, vůdce i pomocníky. Kvůli síle a rychlosti, s jakou pomáhají, jsou považováni za jedny z největších svatých.

Nejenže působí shůry, pečujíce o církev Kristovu, ale jsou rychlými pomocníky lidem, kteří se k nim utíkají. Často se zde zjevují právě po boku přesvaté Bohorodice. Důkazem zkušenosti křesťanů s jejich apoštolským zastáním, s vroucí přímluvou pod Božím trůnem a s jejich pomocí je časté udělování jejich jmen. Jsou jim zasvěcovány chrámy a v pravoslavné církvi jsme svědky mocné a živé lásky věřících k těmto předním svatým. Jsou modlitebně vzpomínáni při každé bohoslužbě.

* * *

Všichni opustili dosavadní způsob život života, vzdali se poklidného rodinného štěstí, a zasvětili své dny službě Tomu, kdo si je vyvolil. Bez ohledu na to, jaké pozemské trápení jim to přinese. Důvodem byla jednak láska k Pánu Ježíši, a pak ještě něco. Ti, kdo byli s Pánem po tři roky svědky všech jeho zázraků, promluv a všeho ostatního, se už nemohli vrátit ke svému starému životu. Dotýkat se vtěleného Boha, hledět na jeho krásu a mírnost, vidět jeho dobrotu, cítit jeho lásku a trpělivost - to musí každého změnit. Když se to všechno v jejich srdci prohnětlo a sečetlo při Ukřižování a Vzkříšení, tak to pochopili. Dokonce ani Jidáš už nemohl vymazat Pána ze svého srdce a poté, co zradil, se oběsil. Pro nikoho z Dvanácti už nebyla cesta zpět. Všichni si uvědomili, že byli příliš blízko u příliš vznešené věci, než aby to mohlo zůstat prostě jen hezkou vzpomínkou nebo osobním povzbuzením ke zbožnosti. A jestli před Padesátnicí někteří zkoušeli se vrátit domů k obživě rybolovem, tak po Seslání Svatého Ducha bylo zřejmé, že Kristovo dílo spásy člověka neskončilo. Jim všem bylo už jasné, že ukřižování nebylo ztroskotání, ale bylo cestou ke Vzkříšení, a že jsou Bohem voláni k tomu, na co byli tři roky připravováni, ke službě Evangeliu. Nic neskončilo, ale naopak začíná.

Losovali, kam kdo půjde hlásat Evangelium, a pak vyšli do světa s těmito zásadními zprávami:
1. Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Smrt je přemožena. Brány podsvětí jsou rozlomeny. Cesta k nesmrtelnosti je otevřena.
2. Bůh miluje člověka. Není jen spravedlivý - odměňující či trestající - soudce. Nechce soudit, chce se smilovat.
3. Boží láska se projevuje tím, že přišel Spasitel a že Bůh dává lidem v Církvi Ducha Svatého. Touto cestou jsou lidé očišťováni od hříchu, sjednocováni se vzkříšeným Kristem, uváděni zpět do ráje Boží blízkosti.

Z jejich osobního příkladu dnes vyberu jeden společný rys jejich osobností.

Z jejich pracovitosti a sebeobětavé lásky, s jakou podstupovali nejen námahu a nepohodlí cest, ale nechali se i pronásledovat, hanobit, mučit a zabíjet, je zřejmé, jak dokázali ocenit, co Kristus lidem přinesl. Rozpoznat hodnotu Evangelia, která přesahuje cokoliv světského, je i dnes je zásadně důležitým faktorem pro opravdovost naší víry.

Projevili svou lásku, oddanost, poslušnost a sebeobětování, s nimiž se dali do služeb Kristu šířením Evangelia. Aby se dobrá zpráva mohla šířit, aby Církev mohla růst a spása přicházet do lidstva, musel někdo víru nést mezi pohany, protože - jak napsal ap. Pavel: "Víra je ze slyšení."



P. S.

Apoštolský stav a způsob jejich služby byl jedinečný a odešel z této země spolu s dvanácterem těchto Kristových učedníků. Leč podobně jako apoštolé i nadále pokračují ve svém díle, pečujíce o církev shůry, tak apoštolství pokračuje zde na zemi, byť trochu jinak, i v dalších staletích. Proto je tolika svatým misionářům udělen titul „apoštolům rovný“; podobně i některým vladařům, skrze něž Bůh osvítil světlem Evangelia další národy. Všichni pravoslavní Slované ctí sv. Cyrila a Metoděje, které nazýváme "apoštoly a učiteli Slovanů".

Apoštolská služba v Církvi nabývá nejrůznějších podob a proměn. Jako výrazný příklad bychom mohli poukázat na působení mnišských starců, za nimiž přichází zástupy věřících (i nevěřících nebo nepravoslavných) lidí s žádostí o radu, o pomoc v duchovním životě i s prosbou o modlitbu, kterou tito svatí lidé mohou nesmírně pomoci. A nejde tu zdaleka jen o zázračná uzdravení či jasnozřivé pokyny nebo rozplétání složitých životních situací. Ani proroctví a Boží zjevení nejsou to nejdůležitější. Osobně si myslím, že zdaleka nejvýznamnější součástí jejich díla je upevňování víry. To je korunou jejich služby Církvi. Jinak řečeno: jako mnohé kořeny vedou do jednoho kmene stromu, tak i všechno, co starci konají, vede k posilování lidí v duchovní vytrvalosti, trpělivosti a k růstu síly jejich víry, čili k upevňování Církve.

Příkladem výše uvedeného může sloužit život svatého starce Paisije. Pomáhal všem svou modlitbou a askezí, konal zázraky, přijímal Boží zjevení, prorokoval, sděloval lidem Boží vůli a sloužil jim radou, kterou čerpal z jasnozřivého vhledu do stavu duše každého člověka. Největší dopad na život Církve však mělo, co vzniklo ze syntézy toho všeho. Nikdo nespočítá, kolik lidí při kontaktu s ním nebo při seznámení se s jeho osobností bylo upevněno ve víře! Kolik pravoslavných, kteří pochybovali, pomalu odpadávali od Těla Kristova nebo byli ryze formálními křesťany, bylo duchovně inspirováno, dostalo se jim vzpruhy a byli přivedeni k intenzivnímu duchovnímu zápasu za očištění svého srdce. A kolik nepravoslavných lidí bylo starcem Paisijem osloveno! Kolik bylo obráceno lidí, jejichž myšlení bylo rozleptáváno světským duchem, víra zadupávána materialismem a svou čistotu promrhávali v moderní dobou oslavované prostopášnosti.

Starec Paisij - ač mnich, držící se stranou světa - byl skutečně svého druhu apoštolem, který kráčel naší dobou a zvěstoval spásu svými slovy, plnými síly. A jeho apoštolské dílo pokračuje i po jeho smrti, protože další a další lidé se seznamují s jeho osobností. Jistě není jen náhodnou shodou okolností, že svátek zesnutí starce Paisije připadá v kalendáři právě na památku svatých apoštolů Petra a Pavla. (K letošnímu svátku vzniká postupně videostránka s nedávno natočenými dokumentárními filmy o starci Paisiovi, které opatřujeme českými titulky. Zatím je to jen torzo, ale můžete se podívat zde.)










Zobrazit příspěvek č. 1224 jednotlivě

Administrátor --- 19. 7. 2018
Úvahy o svatořečení - car Nikolaj, Cyril Lukaris a Jan Hus

Vzpomenuli jsme sté výročí zavraždění posledního ruského cara

Nikolaj II. byl s celou svou rodinou zabit v Jekatěrinburgu v r. 1918. Jeho osobnost a svatořečení stále vzbuzují vášně. Jedni ho pokládají za slabocha, druzí jej prohlašují za krutého (dokonce se dodnes používá přízvisko, které mu udělili bolševici: krvavý). Jedni pravoslavní jeho svatořečení v podstatě neuznávají a za svatého jej nepovažují, zatímco pro ruskou emigraci bylo svatořečení podmínkou ke sjednocení s Moskevským patriarchátem. Pro jedny je vyjádřením úpadku ruské církve i zbožnosti, pro druhé je vzorem křesťanské opravdovosti a pravoslavného ducha. Zatímco jedni se s jeho svatořečením odmítají smířit, pro jiné byl svatořečen jaksi "málo", tj. jen jako mučedník, nikoliv jako svatý panovník. Někteří v něm vidí obraz tradičního ruského tmářství i církve, další zase v něm spatřují světlo a vytyčení jediné správné cesty pro Rusko, Rusy i církev. Polovině ruské společnosti naskakuje z vize obnovy carismu vyrážka, pro druhou polovinu je to jediné východisko z problémů a návrat k pravé ruské identitě. Ty rozpory jsou tak nesmiřitelné, že je může urovnat snad jedině nějaký zásah shůry.

Bouře názorových sporů, nadšení horlitelů carů za svatost i s druhé strany vášnivý odpor, - to vše svědčí, že památka cara a vše, co jeho osobnost představuje, jsou na Rusi stále aktuální a promlouvají i do současné doby.

Navrhuji nechat řešení identity ruského národa a ruské církve Rusům samotným, a u nás spíše obrátit zraky k osobní zbožnosti cara i jeho rodiny. Duchovní život těchto lidí je skutečně pozoruhodným úkazem. Hloubka a ušlechtilost jejich citů i myšlenek je patrná z deníků i dalších záznamů. Vroucí zbožnost, láska k pravoslaví a odevzdání se do rukou Boží prozřetelnosti jsou neklamným znakem duchovních osobností.



Nemůžeme opominout ovšem ani mystický rozměr úlohy posledního ruského cara i skrytý duchovní a neblahý rozměr jeho zavraždění. Abychom to mohli nahlédnout, musíme si připomenout některé byzantsko-ruské společensko-církevní reálie.

V Byzanci se vyvinul kult křesťanského císaře, jehož moc je spojena s církví. Dle ideálu působí jako „vnější biskup“ v „symfonii“ s církevní mocí tak, aby to přispívalo k upevnění státu i církve, k pokoji a míru jakož i k zbožnosti co největšího počtu lidí: pro blaho říše a spásu občanů. Proto církev podporoval (i materiálně) a mohl používat svou světskou moc i k zásahu do vnitřních církevních věcí, když to bylo potřeba ke zjednání řádu a pokoje (kánony svatých sněmů s tím počítají). Mohl svolávat sněmy, vydávat usnesení, která však podléhala schválení a přijetí ze strany církevní plnosti. Mohl sesazovat patriarchy, což podléhalo kritice duchovenstva i laiků. Všichni příslušníci církve (i biskupové) byli totiž zároveň i poddanými císaře.
Jeho moc nad církví uznávali duchovní i věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem neporušeného křesťanského učení, žádnému císaři se nepodařilo natrvalo prosadit herezi. Můžeme diskutovat, do jaké míry se kdy dařilo ideálu „symfonie“ dosáhnout, ale mělo to své nepopiratelné výhody. Mezi evergreeny patří nekonečné obviňování ze strany západu, který směrem k Byzanci mluví o caesaropapismu, což znamená, že církev je ovládaná světskou mocí. Z hlediska východu je západní papistické uspořádání zase papo-caesarismem, což znamená, že církev stojí nad světskými vladaři. A to nepovažujeme za žádný ideál.
Císař v Byzanci a posléze v Rusku byl ke své zvláštní službě "vnějšího biskupa" církví ustanoven (carským pomazáním), ač zůstával v církvi vlastně laikem, mohl udělovat požehnání jako biskupové. Jeho pozice v církvi byla vyjádřena i liturgicky: ke svatému přijímání vstupoval do oltářní části královskou bránou, kterou smí procházet jen duchovenstvo, a přijímal u svatého prestolu jako klerikové. Jako má každý duchovenský úřad v církvi svůj mystický rozměr (např. biskup je obrazem Krista, presbyteři obrazem apoštolů a diákoni zpodobují službu andělů), tak i císař (car) měl při své úloze v církvi a své světské moci zvláštní ochranitelskou úlohu - stál proti vládě zla, bránil nástupu antikrista. Stál mu v cestě. Hovoří o tom Písmo svaté:
(Druhý příchod Pána) nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a `povýší se nade všecko, co má jméno Boží´ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce `usedne v chrámu Božím´ a bude se vydávat za Boha ...  Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas. Ta nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš `zabije dechem svých úst´ a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. (2 Tesalonickým 2,3-10)
Antikrist se k provedení svých záměrů totiž musí stát vládcem světa, soustředit ve svých rukách světskou i duchovní moc nad lidmi. A to mu přítomnost pravoslavného cara už sama o sobě nedovoluje. Proto byl antikristovskými silami car odstraněn, a tím teprve mohla být naplno a zjevně spuštěna příprava příchodu Antikrista.

V tomto apokalyptickém kontextu je viděno zavraždění cara jako obludný útok démonických sil, které skrze cara mířily na celé lidstvo a posledku na Boha samotného. Úloha různých tajných společenství v těchto temných plánech, rozpoutané bolševické peklo v Rusku a všelijaké satanistické souvislosti, které jsou navázány na odstranění cara z cesty, - to vše jen potvrzuje, že byl přinesen v oběť, čili svým životem zaplatil za vykonávání své posvátné úlohy. Bez ohledu na osobní vlastnosti a snad i některé nedostatky či omyly je to svatý mučedník a oběť za církev.

V tomto kontextu nahlížíme interpretaci zavraždění posledního cara jako čistě politickou (a tudíž neduchovní a necírkevní) záležitost jako čistě materialistickou čili zploštělou.

* * *

Památka carských mučedníků nám skýtá příležitost zamyslet se nad tím, co všeobecně souvisí s prováděním svatořečení a případnými spory, které kolem toho mohou být.

Řekl bych, že při řešení otázky svatosti hraje klíčovou úlohu reflexe církve. Čili jaký postoj zaujme církevní vědomí, jakou duchovní zkušenost s památkou cara (či jiné osobnosti) církev má. Především jestli se památka na zbožnost a život dané osoby v církvi v církvi drží. Má-li církev neutuchající zkušenost s živou přítomností této osoby. Zda v církvi stále povstávají ti, kteří pociťují působení této osoby (ať už jsou to vyslyšené modlitby nebo jiné zázraky či další způsob péče dané osoby o církevní společenství).

K tomu podotkněme, že historické bádání má v otázkách duchovního života církve druhořadý význam. Netvrdím, že nehraje žádnou roli, ale váha historických svědectví je mnohem menší, než živá církevní reflexe. Hlavní význam historických svědectví tkví v potvrzení, zda je v životě oné osoby patrné působení Boží blahodati a milosti.
Nutno mít na paměti, že historické záznamy jsou fragmentální, podléhají hodnocení zaujatých lidí a žádný historik není nestranný. Často jsou prameny cenzurovány, mnohé se ztratí nebo převálcováno ideologií (ať už ve prospěch té osoby či jí nepřátelskou propagandou). Vědecké poznání je rozkolísané - jeden dobový nález může vyvrátit všechna dosavadní hodnocení. Kdyby církev vedla své myšlení a víru dle historiků, asi by už přestala věřit v Bibli - kolik vědců, učenců a badatelských kapacit se ji pokoušelo zpochybnit či rovnou odsunout mezi mýty (dnes jsou jejich - kdysi tak přesvědčivé a zdánlivě nesporné - důkazy směšné).
V životě mnoha svatých bychom našli i tápání, omyly a jiné projevy nedokonalosti, s níž se zde potýkají všichni smrtelníci. A další velkou skupinou mezi sbory svatých jsou i bývalí zločinci, kteří se káli. A kdo může vědět, v jakém stavu srdce kdo umíral a jestli se odebral z tohoto světa na věčnost s pokáním? Někdo umře obdivován lidmi jako světec, ale nad jeho rakví se radují démoni (jak to viděl jakýsi svatý); druhý umře v opovržení lidmi, jako by byl hříšník, leč pro jeho duši si přicházejí andělé.

Církevní život je věcí víry a duchovní zkušenosti. Víra a učení církve se rodí z působení Ducha Svatého, nikoliv v myšlení učenců ani v rezidencích biskupů. Kdokoliv vstoupí ve známost širšího okruhu církve nebo vypustí nějaké teze, které začnou rezonovat v církevním vědomí, je neúprosně v průběhu času podroben zpytování a soudu církevního vědomí. Trvá to desetiletí či staletí. Buď památka této osobnosti zanikne, nebo je odsouzena či je z jeho myšlení přijata jen část nebo je osobnost akceptována a stává se pevnou součástí církevního života.

V oblasti teologie je mezi svatými otci jen málo těch, jejichž učení církev přijala kompletně, a vše, co říkali, učili nebo napsali, se stalo součástí církevního učení (to je případ otců, k jejich jménu přidala církev slůvko: Theolog, dál k nim počítáme např. Jana Damašského a několik málo dalších). Většinou církev vybere z jejich nauky jen něco, a jiné její části zařadí mezi pouhé osobní názory světce, či něco z jejich úvah později přímo zavrhne. I svatí mají právo na některé omyly - s ohledem na okolnosti.
Možná by byl vhodnou ilustrací výše uvedeného např. údajný protestantismus ve víře svatého mučedníka a alexandrijského a posléze konstantinopolského patriarchy Cyrila Lukarise, který chtěl pozdvihnout církev procházející v jeho době, 17. stol., úpadkem. Cyrilovo věroučné vyznání, vydané r. 1629 v Ženevě, obsahující celou řadu omylů, nejspíš herezí (silný vliv kalvinismu), bylo potřeba úplně přepracovat a říkalo se o něm, že to už není pravoslaví s prvky protestantismu, ale spíše protestantismus oděný jako pravoslaví. Problematičnost dogmatické čistoty jeho učení je zřejmá už z dlouhotrvajících sporů kolem jeho osoby. Řešily to po jeho smrti tři vážené sněmy, které potvrzovaly jeho pravoslavné smýšlení, a přesto v církvi zůstávaly pochybnosti. Bez ohledu na to - okolnosti těžké doby a upřímná touha sv. Cyrila pomoci povznést pravoslaví, jeho boj proti unii s Římem a jezuitům, spolu s jeho mučednickou smrtí (byť měla politický kontext), - to vše je příčinou, proč je v pravoslavné církvi uctívána Cyrilova svatost (byl za svatého považován hned po smrti, zobrazován na ikonách, ale oficiálně svatořečen byl v Alexandrii až v r. 2009).

V nebi i na zemi převládlo hodnocení jeho osoby jako pravoslavné. Dnes je hodnocen sv. Cyril takto: „Pastýřské službě a neustálému zápasu o dobro celého společenství pravoslavné Církve ze strany patriarchy Cyrila Lukarise vděčíme za její záchranu v kritické době, kdy byla ohrožena samotná její podstata. Díky němu si navíc své Pravoslaví uchránily i národy střední a východní Evropy. Toto jeho působení se týká i církví v Alexandrii, Jeruzalémě, na Kypru, jeho rodné Krétě. Svatost jeho života a zápas o dobro a zachování Pravoslaví byly završeny skrze patriarchovu mučednickou smrt.“ O jeho autorství kalvinismem ovlivněného vyznání víry se dnes pochybuje. (Dle sympózia konaného letos v Alexandrii)

Buď jak buď, pokud by Cyrilovy omyly byly opravdu pouhým historickým falzem, je to jen další příklad, že církev musí svou duchovní zkušenost a své nazírání stavět nad historické bádání, které skoro 400 let prohlašovalo o Cyrilovi, že to byl "skoro protestant". Vidíme, jak církevní reflexe hraje rozhodující roli při hodnocení osobnosti - k případu Lukarise by neduchovně formalisticky uvažující člověk mohl říci, že měl být spíše odsouzen jako heretik, ale místo toho byl ihned ctěn jako jeden ze svatých.
U nás máme podobný případ hledání pravdy, které se nemohlo kvůli dobovým okolnostem vyhnout nějakým omylům či cizím vlivům, ale bylo ke svatosti a k přivtělení do pravdy pravoslaví zpečetěno mučednickou krví. Je to mistr Jan Hus. A kromě toho - i jeho případ byl později dezinterpretován, když byl připočten k protestantské reformaci. (Viz naše husitská stránka)

* * *

Spory kolem svatosti carských mučedníků nejsou ničím neobvyklým. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Námitky byly vznášeny třeba při svatořečení vladyky mučedníka Gorazda II. (dnes už nám připadají absurdní). Ani svatořečení knížete Rostislava se neobešlo bez brblajících hlasů: k čemu to?, a proč? Nedávné svatořečení starce Porfýrie vyvolalo nevoli u některých ruských teologů, protože se jim něco nezdálo na jeho modlitební praxi.

Třenice a úporné protesty proti svatosti cara Nikolaje II. jsou pozoruhodně podobné situaci v naší církvi, co se týče svatosti kostnických mučedníků: mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Ti, kteří nevnímají jejich působení rozprostřené přes celé půltisíciletí v našem národě, jemuž nakonec bylo dáno překonat rakouský krunýř, pak přežít nacismus a nakonec přečkat komunismus, by mohli alespoň nahlédnout jejich úlohu v obnovení pravoslavné církve. Vždyť se hned od počátku své novodobé existence hlásila k Janu Husovi a s husitskými prapory připutovala naše delegace do Bělehradu k vysvěcení vladyky Gorazda. Přesto někteří nechápou, proč by ti dva velikáni (jak je nazvali pravoslavní Srbové) měli být považovaní pravoslavnými za svaté. A kdo nevidí projevy jejich přispění shůry, může si alespoň všimnout nevymazatelnosti jejich památky i jakousi urputnost, s níž se tato památka znovu a znovu vrací. Vzpomínka na oba mučedníky a jejich morální povzbuzení k hledání pravdy si totiž stále povolává nové a nové ctitele a následovníky. Jaká podoba s carem Nikolajem, jehož památku se za celé století nejen nepodařilo zahladit či zatemnit a definitivně zdiskreditovat, ale je pro polovinu Rusů živá, aktuální a nadějí pro budoucnost!

Takže tím jsme se dostali ke svátku kostnických mučedníků, který podle juliánského kalendáře připadá dva dny po svátku cara Nikolaje II. a jeho rodiny a blízkých.







Zobrazit příspěvek č. 1223 jednotlivě

Administrátor --- 13. 7. 2018
Třetí várka úvah o Svatém Duchu

Souvislost svatodušních témat a apokalypsou

Jak už jsme pravili, Svatý Duch v Církvi pracuje - je to pokračování Božího vtělení a zároveň tvoření. Ano, v Církvi probíhá nové stvoření. Jako v lůně matky vzniká nový člověk, tak ve skrytu před světem už v tomto světě probíhá stvoření nového světa. Když Pán Ježíš praví: "Hle, všecko tvořím nové," (Zjev 21,5) myslí tím nejen své vtělení, ale Církev, ve které Svatý Duch proměňuje staré na nové, tvoří ze starého Adama (tj. světského člověka) nové stvoření, Boží Království, které přechází z naší pozemské pomíjivosti do věčnosti. Čekáme, až se navenek zjeví nové nebe a nová země (2. Petr 3,13), jako žena čeká na porod. Blahodatí jsme v Církvi znovustvořeni, znovu narozeni. Opět a opět.

Toto tvoření, které koná Duch Svatý v Církvi, se děje svatými Tajinami a obecně řečeno: jeho blahodatí. A tak oblékáme nového člověka (čili Kristem uzdravené a zbožštěné lidství) (Efez 4,24). Není už pro nás důležité rozlišovat podle viditelného těla. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. "Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!" (2. Kor 5,17) To je dílo Svatého Ducha, kterým pokračuje Kristova spása v Církvi na nás.

Svatý Duch nás učí modlitbě. Učí nás volat k Bohu: „Otče.“ Obnovení vztahu a pouta s Bohem je jedním z rovin nového stvoření. Nikde v jiném náboženství není Bůh považován za milujícího Otce. Je sice i v jiných religiosních systémech považován za spravedlivého soudce, trestajícího i odměňujícího, ale jakmile přijde řeč na slova ap. Jana: „Bůh je láska,“ vyznavači např. islámu jednohlasně vykřiknou: „Ne!“ (A v buddhismu či hinduismu? Tam je přece úplně nesmyslné takovou otázku pokládat.)
* * *

Ježíš Kristus se zármutkem a pláčem hleděl na své současníky, kteří ač byli izraelskými proroky tisíce let připravováni na příchod Mesiáše, nechápali, neviděli a nebyli uzdraveni. Když na něj hleděli, otáčeli se k němu zády. Podobně dnes Svatý Duch lká (Řím 8,26) nad námi, aby nás naučil modlitbě, a úpí zároveň nad tvrdostí srdce těch, kteří nechápou Boží lásku k člověku a jsou odcizeni i těm základním pravidlům morálky a církevního jednání a křesťanského myšlení, a tím se uzavírají blahodati Ducha Svatého. Sami se tak odvracejí od jediné cesty, která vede k záchraně a něčemu tak krásnému, že si to zde na zemi neumíme ani představit.

Stav společnosti - a hlavně myšlení našich současníků - je dokladem té narůstající vzdálenosti lidí od Boha. Běžný současník, zvláště mladší generace, je - díky svému způsobu myšlení a své morálce a sebereflexi - už nejspíš připraven zpečetit svůj stav zbavený blahodati Svatého Ducha. Jak se to může stát? Existují různé stupně apostaze (odpadání od Boha), které se odlišují svou rychlostí, s jakou způsobují ochrnutí lidské duše. Jeden z nich se děje skrze intelektuální názor. Např. celoživotní utvrzování se v názoru, že není Bůh (nebudeme zde podrobně rozebírat hloupost takového postoje od bytosti, která má intelektuální schopnost ptát se po prvotní příčině a zdroji všeho jsoucího). Intelektuální názor lze však změnit. Horší je to s mravním pádem do hříchu či dokonce do skutků, které jsou Bohem prohlášeny za ohavnost. Ty mají hrozivou moc srůstat s lidskou duší a nedovolit člověku se kát a zavrhnout takové skutky.



Jistě není náhoda, že právě dnes je tak šířena propagace a ospravedlňování nevýslovně zvrácených skutků, které poškozují či ničí samu podstatu lidství nebo stvoření. Ať už se jedná o sodomii, eugeniku, potraty a pokusy s embryi, genetické manipulace nebo o euthanasii; to vše je teď prohlašováno za lidské právo, součást normality a postupně legalizováno a vyhlašováno jako morální (viz např. proklamace z oboru genetických manipulací: je to prý povinnost lidstva). Skrze provozování těchto činů nebo souhlas s nimi získávají démoni stále větší moc v tomto světě, a více a více jich může vstupovat do světa. Ďábel si tím legálně bere právo nad člověkem, protože může před Bohem prokázat: "Oni nekonají podle tvých zákonů a tvé vůle, ale chovají se podle mých zákonů a mé vůle. Nestojí o tvou nabídku, ale přijali to, co jim nabízím já. Proto nejsou tvoji ale moji."

Tak vypadá svět připravený pro příchod antikrista. Intelektuálně jsou ohloupení lidé ochotni přijmout nabídku ďábla ke skoku na vyšší evoluční stupeň. Jistě není rozšíření evoluční teorie a její pevné zabudování do myšlení lidí nic náhodného. Můžeme v tom shledávat přípravu k něčemu. Jednak byla tato teorie vmasírována lidem do myšlení, jako by se jednalo o cosi vědecky prokázaného nad veškerou pochybnost, aby se tím lidstvu předložil jakýsi důkaz, že k vysvětlení vzniku člověka není potřeba idea Božského Stvořitele. Zároveň se nám tím podsouvá, že člověk není dokonalý, že se stále dál vyvíjí a že je možno jej vylepšit a je žádoucí jej změnit. Jakékoliv důkazy, že se tento vědecký materialismus zakládá na spoustě lží, se nepřipouštějí, či jsou vykázány do rámce "alternativní pseudovědy". (Kdysi jsme připravili alespoň pár výpisků a myšlenek, které ukazují slabiny evoluční teorie, viz zde a hlavně tady, ale dnes už existuje takových námitek a důkazů proti evoluci daleko více.)

A takto vypadá materialistická masáž v praxi (obrázek z jednoho z našich deníků):



A pokud tato "vylepšení" našeho lidství mají být spojena s odstraněním nemocí či dokonce získáním nesmrtelnosti a dokonce s netušenými možnostmi komfortu, pohodlí a zábavy, nemají lidé, kteří jsou duchem naší doby oklamáni, žádný důvod to odmítnout. Ďábel hraje s lidmi nečistou hru - nejprve je odvedl od víry k materialismu, aby je přiměl zříci se Boha, pak je povede od materialismu do satanismu. Od náboženství, které nabízelo lidem záchranu, svobodu a blaženost, k náboženství, které lidi odlidští, zotročí a přinese věčné utrpení duchovní smrti v oddělenosti od Boha.


Prorocký obraz budoucnosti (na stěně v monastýru ct. Nikodima v Řecku)

 
Obecně se těmto záměrům změnit lidství na něco jiného říká transhumanismus (viz podrobně o tomto tématu na Wikipedii). Pod vlivem materialismu se ze světa vytrácí víra a lidská duše slábne a přichází o svou integritu. Vlivem nemravnosti se lidská duše poskvrňuje a zabíjí. Proměna lidství pak bude u takto slabých lidí dokončena "antikristovými vynálezy" (jak to nazval před 250 lety prorok sv. Kosma Aitolský). Už teď jsou vidět projevy úpadku lidské přirozenosti, která jako by se nějak vyčerpala a odumírala (všímá si toho ve svých přednáškách prof. A. Osipov). Naplňuje se biblické proroctví o stavu lidí posledních dob: "Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a budou naslouchat duchům klamajícím a přijímat démonské učení..." (1 Timoteovi 4,1) A nebo: "Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví (zištní), chvástaví (pyšní), domýšliví, budou si navzájem nadávat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky (nepřátelští), nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní (nezdrženliví), hrubí (krutí), lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha." (2 Timoteovi 3,1-5) To vše už je zde a to v míře, která se snad dá srovnávat jen se stavem lidstva před potopou nebo se Sodomou.

* * *

Na některých lidech, kteří jsou vlajkonoši ducha pokroku, a zvláště na té zvláštní elitě, která dnešní lidstvo vede, jsou vidět symptomy něčeho nelidského. To je nejen nepřítomnost blahodati Svatého Ducha, ale něco více. Zdá se, že tu vidíme projevy změněného lidství, či dokonce jako by tu byly bytosti, které jsou lidmi jen vnějškově, ale uvnitř není lidství.

Nedostupné jsou jim pocity soucitu nebo studu. Dále si můžeme všimnout jejich krutosti, nelítostnosti a záliby v krvi. Často jsou to z našeho pohledu sociopati - jedinci neschopní hlubších citů. Nemohou milovat, ale dobře dokážou využít city druhých lidí k dosažení vlastních cílů. Umí sehrát libovolnou emoci. Jejich chování řídí chladný kalkul.

To jsou okruhy světové elity (ať se jedná o elitu diskrétní či servisní, jak to rozlišují sociologové), z nichž vychází jednak hlavní impuls k progresu vědeckého zkoumání v těch oborech, které jsou pro transhumanismus klíčové, a dále impuls k přípravě lidstva na přijetí změn ve své lidské podstatě. Tyto změny budou nejen tělesné a duševní, ale budou mít své duchovní následky a projevy - podobně jako hřích mohou oddělovat od Boha. Jenže zatímco od hříchu je možno se očistit pokáním, změn v lidské podstatě už nebude možno se zbavit, protože tyto změny znemožní člověku kát se.

O tom, jak dalece už vše pokročilo, svědčí nesmlouvavě tvrdé výroky příslušníků těchto kruhů. Končí čas skrývání plánů. V americkém státě Georgia jsou už 40 let vztyčeny monumentální žulové desky programem Nového světového řádu - za pěknými slovy o harmonii však skrze vytesané teze prosvítá otroctví ve světě sjednoceném pod jednou vládou, kde bude kontrolována porodnost, jazyk i víra, zavedena má být eugenika a populace planety snížena o 93 %, přičemž je zamlčeno, kam se těchto 93 % světové populace poděje). (O těchto deskách si lze něco přečíst na Wikipedii.)

Dnes už se zřetelně ozývá z těchto úst např.: "Nadlidé (transhumanoidé) určitě zvítězí. Poražení nebo ti, kdo jsou představitelé posledního tisíce let, nemohou očekávat, že k nim budou (vítězové) dobře chovat." (Joseh Rosen, profesor Dartmouth–Hitchcock Medical Center, Libanon) "Toto je přechod, možná ten nejdůležitější všech dob. Někteří lidé si to nepřejí, obávají se toho, protože je to přechod k planetární civilizaci, která bude tolerantní k mnohým kulturám." (Michio Kaku, fyzik, City university of New York, popularizátor) Kdo věří v evoluční teorii, vlastně nemá důvod odmítat ideu, že by se lidstvo vlastními silami mohlo a mělo posunout na vyšší evoluční stupeň. Ocitujme dalšího ideologa transhumanismu: "Všichni si musí uvědomit, že ti, kteří se budou bránit evoluci, vymřou. Otázkou není, zda je to správné či nikoliv. Prostě se to stane." (Raymond „Ray“ Kurzweil, americký vynálezce, futurolog a jedna z klíčových postav technologického vývoje ve společnosti Google) Za hlavního nepřítele budoucího blaha lidstva jsou prohlášeny všechny ideologie, které se staví proti tomuto pokroku, zvláště "náboženský fundamentalismus".
Dnes už jsou v řadě zemí (Amerika, Švédsko, Itálie atd.) připraveny či dokonce schváleny zákony ustanovující povinnost občanů přijmout čip. Kdo odmítne, bude podroben sankcím (zatím je stanovena pokuta 3000 Euro nebo půlroční vězení). Následovaly stížnosti očipovaných občanů, kteří mají zdravotní problémy, trpí únavou atd. Nová metoda čipování se provádí pomocí samolepky na kůži (či nalepovacím elektronickým tetováním) tenčí než vlas, která obsahuje čip na úrovni nanotechnologie a vstřebá se do těla. Čip je pružný, skrytý pod obrázkem, není vidět.
Ke změně lidství, úpravě lidského genomu a digitalizaci lidské osobnosti bude zřejmě použita celá souhra mnoha technologických vymožeností - od vpravení různých vlivů způsobujících změny v DNA skrze očkování, GMO, látkami ve vzduchu a elektromagnetickým zářením atd. Pokračovat to nejspíš bude zavedením dosud netušené výpočetní techniky (na genetickém a kvantovém principu). Cílem toho všeho je totální kontrola nad obyvatelstvem (nejen jeho pohybu, ale i jeho myšlení a emocí), ovládání a přesunutí vědomí lidí do prostoru klamu. Takové lidstvo bude odděleno od Boha a vlády nad tímto světem se naplno ujmou padlí duchové, jimž bude opět možno, prostřednictvím zdejších služebníků, vstoupit sem i tělesně.

Technologické obrysy transhumanismu se už pomalu vynořují z mlhy. Byť mnohé ještě zůstává v pološeru či se skrývá v temnotě, rámcově je vše připraveno. Zdá se, že se blíží doba vzniku umělého intelektelektu, počítače založeného na DNA, na který mají být všichni obyvatelé země napojeni a budou v něm mít svou digitální kopii (číslo člověka), jak to předpovídal výše vzpomenutý sv. Kosma Aitolský: "Přijde doba, kdy bude svět ovládat alala i mpalala (je to slovní hříčka, jinotaj; na mysli má sv. Kosma bezduchý mechanismus, stroj) a nic nebudete schopni pochopit. ... Zlo bude pocházet od vzdělanců" (z kontextu - automobil, či telefon a internet, vojenská letadla - je zřejmé, že mluví o vědcích vynalézajících nové technologie).
I mezi vědci a materialisty i podnikateli a vynálezci se však vyskytují takoví, kteří hledí do budoucnosti, kterou sami pomáhají rodit, s jistými obavami a nejistotou. Kladou si otázku, zda se zde nechystá konec lidstva. Známý (nedávno zesnulý) geniální fyzik (a materialista jako poleno) Stephen William Hawking nejen varoval před následky spuštění velkého urychlovače (LHC CERN), ale pro BBC uvedl, že nástup plnohodnotného umělého intelektu se může stát koncem lidské rasy. E. Musk (automobilka Tesla, SpaceX) opakovaně upozorňoval na vážná rizika umělého intelektu a jeho vývoj srovnával se vzýváním démonů. Umělou inteligenci označuje za „nejvážnější hrozbu pro přežití lidské rasy“. Během interview na sympoziu MIT Musk popsal umělou inteligenci jako „největší existenční hrozbu“ a dále „čím dál víc si myslím, že by měla existovat nějaká regulační ochrana, možná na národní a mezinárodní úrovni, abychom si byli jisti, že neuděláme nějakou hloupost“.
* * *

A jak to vše souvisí se svatodušními tématy? Velice úzce. Úspěch záměrů padlých andělů a jejich démonických plánů je neodlučně spojen s oddělením lidí od Boha, tedy odvrácením od Krista, což znamená, že je lidi potřeba dostat do stavu, který je neslučitelný s přijímáním blahodati Svatého Ducha. Shrnuto výše uvedené: myšlení lidí přivést do stavu nevíry či vzpoury proti Bohu, srdce jim poskvrnit rozpoutanými vášněmi a mravní nečistotou, jejich duši umrtvit hříchem a technologickým poškozením samotného lidství jim znemožnit pokání. To je osa démonických plánů na ovládnutí světa, které jsou už těsně před finálním zápasem, na který se padlí tak dlouho připravovali.

Jedině v Církvi a díky působení Svatého Ducha bude možno vzdorovat tomuto pokušení! Pouze v blahodatném prostoru nového stvoření, tj. v Církvi, nás Svatý Duch bude léčit od antikristova působení, které do nás bude vstupovat vzduchem, stravou, nanočásticemi i zářením, a kterému nebude možno přirozeným způsobem uniknout. V Církvi jsme totiž stále obrozováni, znovustvořeni opět a opět. A to silou blahodati úměrně vzrůstající dle síly temné moci, která působí kolem Církve. Ap. Pavel o tom píše slovy: "Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost!" (Římanům 5,20)

Svatý Duch nás skrze blahodatné působení a svatými Tajinami neustále sjednocuje s Kristem. Naše lidství je léčeno zbožštěným vzkříšeným lidstvím Pána Ježíše. Nezapomínejme, že jsme v duchovní válce, jak už psal apoštol Pavel. Tento boj vedou padlí proti Bohu a chtějí stále to samé - převzít tuto zemi. Jsme pro svou záchranu vybaveni nepřemožitelnou zbraní. Každý, kdo chce, se jí může chopit.

Bůh po nás žádá, abychom dobrý boj bojovali. Postavili se do opozice vůči hříchu. Zápasili za zachování svého těla v čistotě - bez označkování a různých technologických "vylepšení. Vždyť tělo křesťana je chrámem Ducha Svatého. (1 Korintským 6,19) Stejně tak jsme voláni do boje proti hříchu na rovině duševní - hřích a vše, co nám vnucuje cizí duch, který se ujímá vlády nad světě, máme pojmout v ošklivost. Pád do sítí ďábla začíná tam, kde je člověk nejprve zvědavý, pak v něm začne pracovat vábení a touha. Uvěří lstivému ujišťování pokušitele, že se nic strašného nestane, okusí-li, co nabízí. Nu, a pak už mu "zobe z ruky".
»Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co světapánům tohoto věku tmy, proti podnebeským duchům zla.« (Efezským 6,12; pravosl. překl.) Nehledejme pomoc v tomto boji u jiných náboženství nebo církví. Dalajlama s nadšením schvaluje plány stěhování lidské osobnosti a jejího myšlení a vědomí do stroje. Protestanti na západě už zakládají "křesťanské transhumanistické skupiny", pracují na projektech zkoumajících sjednocení transumanismu s náboženstvím a diskutují o tom, jak transhumanismus promění naše představy o Bohu. Jak říká jeden z komentářů současných technologicko-sociálních procesů: „Všechna tradiční náboženství a ostatní nositelé tradičních hodnot budou čelit jednoduché výzvě: přijímáte technologickou revoluci či nepřijímáte? Pokud ji přijímají, budou nuceni své hodnoty spojit s novými technologiemi. Pokud nikoliv, bude pro ně každým rokem stále obtížnější hovořit s novými pokoleními, která nebudou tyto hodnoty chápat a budou je odmítat jako nějakou "vykopávku" z dávné minulosti. Pomocí nových technologií, které budou globálně působit přímo na myšlení lidstva, nebude problém sestavit systém všeobecně přijatelných nových hodnot a zavést jednotné náboženství, a tím sjednotit - v jiných rovinách života individualizovanou - společnost.“ (Bohužel jsem si nepoznamenal zdroj této citace.)



V poslední době veřejně vystoupil starec Elpidios, jemuž se dostalo Božího zjevení. Z jedné jeho promluvy vybíráme: »Systém nanočipů bude mít kontrolu nad tělem člověka i nad jeho mozkem. Naprostá kontrola nejen nad lidskými orgány, ale i nad jeho city a myšlenkami. V současnosti už to začínají dávat do lidí. ... V těle budeme mít neviditelné špiony. V průběhu každého dne se jich do nás dostanou tisíce. Kvůli tomu zavádějí GMO, rozprašují to do vzduchu, dávají to do pitné vody. Máme však protilátku, která je tak silná, že nic cizího s námi nemůže nadlouho srůst. Tímto protilékem, působícím proti vzpomenutým novodobým jedům, je svaté přijímání. Jedině díky němu zachováme zdravou mysl a zdravé tělo. Jedině moc samotného Pána, jeho Tělo i Krev nás zachrání a zničí chytrost nanotechnologií. Ti, kteří se nebudou účastnit svatého přijímání a nebudou se modlit, budou jako dokořán otevřená vrata pro nepřítele: "Vstup, kdykoliv si přeješ." Modlitba však může tělo před nanotechnologií ochránit.«











Zobrazit příspěvek č. 1222 jednotlivě

Administrátor --- 10. 7. 2018
Život sv. Petra a Fevronie na našem webu

K nedělnímu svátku ochránců manželských svazků

Ze života blažených Petra a Fevronie




Zobrazit příspěvek č. 1221 jednotlivě

Administrátor --- 8. 7. 2018
Dostupné články o velkém světci 20. století

Ke svátku divotvorce sv. Jana Sanfranciského

Na blogu Nitria je hezký článek: Starci dnešní doby - svatý Jan Šanghajský a Sanfranciský

Na našem website je ještě z doby, kdy jsme připravovali kalendářní ročenku s články: O velkém světci naší doby - biskupu Janu ze San Francisca, divotvorci posledních časů a článek Uzdravení a zázraky svatého vladyky Jana San Franciského (oba články byly připraveny kdysi v Jihlavě pro kalendář 1997)

Na brněnském webu je homilie sv. Jana Šanghajského o přímluvcích za ruskou zemi (odtud je i použitá ikona světitele)



Zobrazit příspěvek č. 1220 jednotlivě

Administrátor --- 29. 6. 2018
Nový film s českými titulky

To jsem já, apokalypsa

Sledování procesu společenského vývoje a změn v myšlení lidí v průběhu 19. - 21. století. Vliv vědecko-technického pokroku na sociální a náboženské proměny.

Dokumentární film Nikity Voronova uvažuje o velice prostých věcech: čeho dosáhl člověk svým pokrokem a kam kráčí. Je tam analýza úpadku lidstva 18., 19. i 20. století. Pokud srovnáte tuto dobu s tím, jak se žije dnes, lépe pochopíte ty složité procesy, technogenní katastrofy a neštěstí, která nás postihují. Právě o tom je tento film - o globálních problémech lidstva, o pokroku a mravním úpadku. Vystřídalo se jen pár století, ale v oblasti morálky se změnilo jen málo: lidé odmítli poslouchat Boha a dokonce v něj přestali věřit. Žijí si, jak se jim zachce. Z toho pocházejí nejen ty velké problémy, ale i pád mravního a duchovního života. Ve filmu je naznačeno, co nás v budoucnosti očekává.

Globální procesy ve světě už bohužel nezastavíme. Mnoho sice našimi silami nezměníme, ale věřící člověk má šanci učinit život kolem sebe pochopitelnější, světlejší a lepší. O to by se měl pravoslavný křesťan snažit. (Z úvodního slova proneseného při promitání filmu na festivalu Pokrov)

Nově česky otitulkovaný pravoslavný film můžete shlédnout na naší videostránce.





Zobrazit příspěvek č. 1219 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2018
Svatý Duch je jediným zdrojem pravého duchovního života

Pokračujeme v letošních „svatodušních úvahách“

Svatý Duch je dárcem neklamného duchovního života a vůdcem po duchovní cestě. V této souvislosti musíme připomenout, že náhrada (falsifikace) skutečného pravdivého duchovního života za klamný duchovní život je jedním z největších nebezpečí na duchovní cestě.

Jakmile slyšíte od lidí popisujících svůj duchovní život vyprávění o "blažených pocitech", krásných zjeveních, andělských hlasech, lze tušit pád do nástrah klamu. Pravoslavná spiritualita lidi uvádí na cestu střízlivosti. Sv. Filotheos Sinajský varuje, řka, že je mnoho mnichů, kteří nerozpoznávají iluzorní výtvory vlastní mysli, které pocházejí od démonů; cílem duchovního života je dosažení hesychastického [mlčenlivého] klidu, tj. bdělého pozorného mlčení.

Snažte se být stále střízlivi býti (Tit 2,2). Hovoří se zde o duchovní (duševní) střízlivosti (nikoliv jen tělesné), o takovém stavu ducha, kdy je nedostupný pro zveličování, vášnivost a jiné sklony, ale řídí se ve svém usuzování zdravým rozumem, správným chápáním a správnými názory na věc. Taková střízlivost se získává zkušeností a průběhem života a je nejlepší ozdobou stáří. Díky střízlivosti starých lidí se uchovává vše dobré ve všech oblastech, jsou zachovávány dobré řády života (dle Djačenka).
Střízlivost - jedna ze základních křesťanských ctností. Je to cesta k Bohu, která předpokládá neustálou duchovní bdělost, dohlížení na své myšlenky, city a skutky. Konat dobré skutky, mít čisté myšlení, dívat se na svět jasným pohledem a vidět ve všem Boží světlo - tomu se musí člověk naučit. Cesta střízlivosti vyžaduje i naprostou a uvědomělou střízlivost tělesnou (tj. odmítání alkoholu, tabáků, narkotik apod.)
"Střízlivost je opravdovou pokorou, soustředěním svých nadějí na Boha, zřeknutím se veškerého doufání v sebe a doufání v lidi. Získej neustálou střízlivost, neustálou bdělost nad sebou. Bez přísné bdělosti není možno úspěšně získat ani jednu ctnost" (ep. Ignatij Brjančaninov).
"Jak dobrá, příjemná, světlá, sladká a krásná je ctnost střízlivosti, kterou ty, Kriste Bože, posíláš a ona vstupuje do lidské mysli ve veliké pokoře ... Střízlivost je podobna Jákobově žebříku, na jehož vrcholku je Bůh a po němž procházejí andělé. Ona z nás vytrhavá všechno zlo, odtíná mnohomluvnost, zlost, pomluvy a celý seznam smyslových vášní ... Jako bez pokrmu a nápoje není možno žít na zemi, tak bez ochrany mysli a bez čistoty srdce - což se nazývá střílivostí - není možno pro duši dosáhnout čehokoliv dobrého a příjemného Bohu nebo zbavit se myšlenkových hříchů, dokonce i kdyby se kdo kvůli strachu z muk přinutil zdržovat se od hříšných skutků" (sv. Hesychij Jerusalemský). (Viz náš malý slovník)
Pravost duchovního života můžeme rozpoznat už zde, ale s konečnou jistotou bude ověřena až tam - v duchovním světě, čili po odchodu z toho pozemského přebývání. Prvním projevem správného duchovního života je správnost volby - dokázat si vybrat, do čeho investujeme čas a síly svého vezdejšího života. Právě zde na zemi je totiž Bohem daný čas volby mezi pozemským a nebeských, tady si pro sebe vybereme, co pro sebe na Bohu žádáme: dočasné či věčné? Tady svou volbou určujeme, jaká bude naše věčnost. Evangelium o tom hovoří v podobenství o svatebním šatu. Zde, v průběhu našeho pozemského času, máme lhůtu, abychom si připravili šat na svatbu. Tam, v duchovním světě, je už na to pozdě. Tam už musíme mít vše potřebné uchystáno. Jinak jsou nám dveře do svatební komnaty uzavřeny a zůstaneme na věky venku. (Viz podobenství o deseti pannách, jak je čteme ve Velkém strastném týdnu. Mat 24,36-26,2)

Serafim Rose píše: Jak hrozné bude, až tam, kde je už na jakoukoliv životní změnu pozdě, člověk zjistí, že všechno to, pro co žil a v co doufal, mu náhle nemůže nikterak pomoci. Tam, ve světě duchovní reality, kde se budeme moci opřít jedině o to, co člověk získal od Ducha Svatého a co se dává zde na zemi v Církvi, ztratí význam všechno, čím se na zemi "obohacujeme" prostřednictvím tělesných smyslů. Stejně tak se jako kouř rozplyne pseudorealita veškeré nepravé duchovnosti a klamných náboženství. Jak hrozné bude zjistit až tam, kdy už je pozdě na nápravu, že nábožnost, kulty, pohanská duchovnost či jiná klamná spiritualita, nemá sílu zachránit lidskou duši pro věčný blažený život a že jimi byl člověk obelhán!

Žádná taková duchovnost ani náboženství, ať už slibuje cokoliv, nemůže uspokojit naděje, které do nich oklamaní lidé vkládají. Jedině to, co je přímo spojeno s Dárcem života, nebeským Králem, nabízejícím pravé poznání Boha. On je studnicí živé vody pravé duchovnosti. Z ní je možno a potřebno už zde čerpat věčný život.



Dalším klamem, jímž bývají mnozí duchovní hledači svedeni, je duševnost. V českých překladech Písma bývá zamaskován tento pojem jako „tělesnost“. Svatí Otcové mají za to, že duševní člověk je cosi jako blázen, "polorozumný" (dle slov sv. Simeona Nového Theologa). Není duchovně zdravý. Podle sv. Ignatije Brjančaninova vede běh po cestě klamného duchovního života k šílenství.

Bohužel, až příliš často vidíme, že lidem je místo duchovního života podstrčena napodobenina - tj. místo duchovnosti je duševnost. Místo ticha a pokoje holduje lidské nitro snění a fantaziím. Toto varování nacházíme snad u všech autorit pravoslavného duchovního života, jenže - "jako by hrách na stěnu házel".

Duševnost fantazírování se dobře léčí v církevním společenství. Nutnost přizpůsobovat se bratrům postupně semele tyto fantazie a představy na prášek, jako mlýnské kameny melou zrní na jemnou mouku, z níž pak lze upéct dobrý chléb. Kdo neuspěl ve světském životě Církve, uhýbal před problémy bratrského církevního společenství, kdo nezachoval jednotu, nebude nikdy ani dobrým mnichem a často není ani dobrým manželem (protože v manželství jde vlastně o totéž - proto je Církev považuje za svatou Tajinu - skrze sebezapření a trpělivost nacházejí manželé lásku, a tak získávají blahodať Svatého Ducha).
Touto duchovní školou, která každému prověří jeho duchovní život a napravuje lidská srdce, procházejí i mniši. Kvůli tomu jsou tak prospěšné kinovie (monastýry, kde mniši žijí společně). Mladý mnich, plný "zbožných představ" vyčtených ze svědectví o životě poustevníků v pátém století, a plný egoismu, chce do poustevny, ale starec řekne: "Ne." Tomu, kdo si představuje svůj mnišský život jako modlitbu v tišině za zpěvu ptáčků, přidělí starec příbytek vedle truhlárny. Kdo se nerad stýká s lidmi, dostane službu ve vrátnici. Kdo je mlčenlivý, je poslán do kuchyně pracovat s nejupovídanějším bratrem. Vzdělanec a knihomol je poslán, aby nejprve celá léta zametal a vytíral podlahu, než je mu povolen přístup do knihovny. Strašpytel je často posílán, aby vyřídil nějakou naléhavou záležitost do sousedního monastýru - v noci a po cestě, která vede přes hřbitov.
Buď se jedná o duševnost v podobě klamu fantazií, zbožných představ či pocitů všeho druhu. Vyskytuje se vždy u těch lidí, jejichž "spiritualita" je ovlivněna jakýmikoliv nepravoslavnými vlivy. Různé sladké či sladkobolné pocity, vyvolávání pocitů oddanosti či exaltované vroucnosti, "spolutrpění s Kristem", trápení se myšlenkami na Ukřižovaného, či "duchovní slasti" sestupující s nebe, sentimentalita... (Viz o tom zde) Nic z toho není zdravou spiritualitou. Představy a vizualizace (běžně používané např. při buddhistických meditacích) jsou pravým opakem duchovní střízlivosti. To vše je brána duchovnímu klamu (prelesti) otevřená dokořán.

* * *

Jiným typem duševnosti, která deformuje lidem duchovní život, je nechat se vést osobními sympatiemi k církevním osobám nebo k zajímavým spolubratrům. Pěkně hovořit umí spousta "duchovních vůdců" a vytvářet si kolem sebe sektu oddaných příznivců také není nic, co bychom neviděli kolem sebe v nejrůznějších variantách. Může se stát, že člověk ocitne v nějakém církevním společenství vlastně jen na základě tam sdílených názorů, svérázného cítění, zde shromážděných podobných charakterů či prostě jen proto, že jsou tam lidé, s nimiž si rozumí a je mu tam s nimi dobře. Není nutno rozvádět, že tento "církevní jev" je na hony vzdálen principům církevní všeobecnosti (katholicity) a duchovního života (a potažmo střízlivosti).
Za totality přicházela řada lidí do chrámů, protože církev byl v opozici vůči komunismu a byla pronásledovaná; lidé svou příslušností k církvi vyjadřovali svůj politický názor spíše než víru. Po roce 1990 se většina těchto křesťanů vrhla na podnikání či do jiného boje a do chrámu zavítají tak leda na vánoční půlnoční.
Tomu, kdo se opravdu snaží o získání lásky a jednomyslnosti a jednoty v Kristově mystickém Těle, dává Duch Svatý tu sílu, aby překonal všechno lidské různohlasí, které i v Církvi nutně musí být. Povel apoštola: "Břemena jedni druhých neste," má i další rozměr - neste břemeno bratrovy jinakosti, snášejte se navzájem se svými nedostatky. To je láska - naložit si na záda druhého člověka, naložit si na hřbet jeho nemoci, chyby a nedokonalost.
Sv. Paisij Svatohorec dával na otázku, jak se modlit za nemocné, poměrně těžko stravitelnou odpověď: "Pros Boha, aby nemoc toho člověka Bůh sňal z něho a vložil ji na tebe." Zní to poměrně hrůzně, ale je to cesta pravé lásky. Viz z pateriku o avvovi Agathonovi, který si při pohledu na malomocného přál, aby mu Bůh dal jeho (Agathonovo) zdravé tělo a Agathonovi dal nemocné tělo malomocného. Protože to by byla láska.
V církvi jsme dnes svědky rozkolů - současníci mají problém se sebezapřením. To je také druh klamné duchovnosti, resp. způsob duševnosti. Každý s ohromující sebedůvěrou prosazujeme svůj názor, chceme, aby církevní věci byly uspořádány dle našich představ. Kdo nesouhlasí, je považován za nepřítele. Pro úvahy o Boží vůli v našem myšlení mnoho prostoru nezbývá. Neschopnost překonat lidskou roztříštěnost, nesouhlasy či rozepře, bývají jasnou manifestací odstupování blahodati Ducha Svatého a bez něj se těžko lze vyvarovat rozkolu a odpadání od Církve. Jinými slovy: Nemáme ducha sebezapření, a tudíž ani lásku.

Obvykle se má za to, že nejdříve od sebe člověk nějakým hříchem či pýchou zapudí blahodať Ducha Svatého, za tím pak následuje odpadnutí od církve a končí to herezí. Jednota je především věcí Ducha. Miláček Páně o nich píše: "Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Protože kdyby z nás byli, pak by s námi zůstali." (1 Janův 2,19) Je potřeba snažit se získat blahodať Ducha, abychom skrze sebezapření a lásku dokázali zachovávat jednotu církevní.

* * *

Dalším typem duševnosti je rozumářství. Křesťanské učení může být vyznáváno nejen jako víra, ale i jako ideologie či filosofie, kolem níž se shromažďují její vyznavači a jako v každé filosofické škole. Tato havárie duchovního života se až příliš často vyskytuje mezi učenci a teology. Ti bývají nezřídka tak uneseni zkoumáním církevních věd a vzděláváním se ve spisech svatých Otců, až je všechny ty vědomosti pohltí a jejich vnitřní život víry se smrskne na opájení se bádáním. Teologie a vzdělanost jsou pochopitelně potřebné, ale mudrování o duchovním životě se duchovního života nedosahuje. V tomto smyslu se vyjadřuje pozoruhodně mnoho starců. Teologické instituce nebývají zrovna tím místem, kde by kvetla spiritualita. Řada vysoce vzdělaných teologů má elementární problémy s evangelní vírou. Své o tom vědí nejen na západě ale i v Řecku i v Rusku. Kritizoval to s hlubokou lítostí a rozhořčením už v 19. století sv. Ignatij Brjančaninov, který napsal:

»Pokoušejí se, a je jich jen málo, přesně mluvit o Pravdě Kristově, ale nikomu se to nedaří. Naplňují se slova Evangelia: "Najde-li Syn člověka, víru na zemi, až přijde" (Luk 18,8)! Máme vědecké disciplíny, akademie, doktory teologie, magistry, a je to všechno jen k smíchu. Všechny tyto hodnosti se lidem dávají. K jejímu získání může napomoci něčí b... Přihodí-li takovému "doktoru" něco zlého, ukáže se, že nemá ani víru, natož teologii. Setkal jsem se s jedním takovým - doktor teologie, a pochyboval, jestli byl Kristus někdy na zemi, není-li to jen výmysl na způsob mytologie! Jaké světlo můžeme očekávat, že nám zasvitne z takové tmy?« (Dopis 63.)

Proč myslíte, že se tolik hovoří o každém špičkovém teologovi, který zároveň vyniká i svou zbožností? Protože je jich tak žalostně málo. To není útok na teologii, ale pokus upozornit, že teologická věda při veškeré své kráse a potřebnosti pro církevní život má i svá omezení a úskalí, na kterých můžete reálný duchovní život ztroskotat. Vědec, který pochopil něco z posvátné vědy, kterou se zabývá, se jistě nebude o riziku těchto nebezpečí přít. Učenost - ani v takovém oboru, jakým je patristická věda, nesmí vzít člověku prostotu a pokoru.

* * *

Mluví-li duchovní člověk (např. starec) k lidem duševním, tj. kteří jsou oklamaní buď emocemi, názory či falešnou duchovností, připadá jim to jako nesmysly, nebo je to rozčiluje. Hovoří-li s lidmi, naplněnými světským duchem, člověk, který má Ducha Svatého, zdá se světským lidem, jako by bláznil. Nepřipomíná nám to situaci v Sodomě, když Lot chtěl před zkázou města odvést zetě, kteří si měli vzít jeho dcery, ale oni měli dojem, že snad žertuje (či si z nich tropí blázny)? (Genesis 19,14)

Současníkům připadá biblické učení jako netolerantní, tleskají každé náboženské reformě. Světský duch je nepřátelský vůči Bohu, vede lidi k hříchu a pak ke vzpouře proti veškerému Božímu řádu. Nakonec už nechtějí ani slyšet, že by nějaké počínání mohlo být hříchem. Jedna sestra mi vyprávěla o svých známých, kteří se přišli podívat do chrámu na bohoslužby. Jakmile uslyšeli slovo hřích, otočili se "na podpatku" a odešli.

Co mohou mít s životem v Duchu Svatém společného ti, jejich uvažování je duchem světa už tak změněno, že nepřipustí hovor o hříchu? A kde není uvědomění hříchu, tam nemůže být pokání. A kde není pokání, tam člověk zemře oddělen od Boha. S obtížnou dosažitelností pokání máme problémy i v Církvi (všechny rozkoly jsou založenosti na odmítání pokání: "Já se nemám za co kát, oni ať se kají!" Ve skutečnosti my všichni se musíme kát.) A tak se nám brána do Božího Království pomalu zavírá. Lidé sami ji zavírají, protože se uzavírají Duchu Svatému. Kdo vešel, ten je uvnitř. Kdo zůstal venku, brzy už nebude moci vstoupit.


Církev bez pokání se rozpadá, démoni ji trhají na kusy
(Metaforicky použitá fotografie chrámu poblíž Doněcka, jak vypadá po bombardování)










Zobrazit příspěvek č. 1218 jednotlivě

Administrátor --- 21. 6. 2018
Z došlé pošty - zajímavý článek na brněnském webu

Egoismus a způsoby terapie této vášně

Starec Efrem Filothejský-Arizonský píše: »„Starý člověk“ (srovn. Ef 4,22), který je v nás, je vášnivý stav naší duše a doslova jde o egoismus (sobectví). Všechny vášně, všechny hříchy, všechny pády mají svůj počátek a původ v egoismu. Velké zlo. Nenechá člověka v klidu, tyranizuje ho ve dne v noci. Obecně tímto zlem trpí všichni lidé, nejvíce však já hříšný (říká ve své pokoře starec Efrem). Když jsem byl na počátku poblíž mého svatého starce (Josifa Hesychasty), pobývaje s ním vůbec poprvé v té bezútěšné pustině (na Svaté Hoře Athos), tehdy jsem vlastně poprvé poznal a v praxi uviděl své vlastní sobectví.«

Celý článek si můžete přečíst na brněnském pravoslavném webu:

pravoslavbrno.cz


* * *

Žádejme o to, aby se stala Boží vůle

Svatý Porfýrios Kavsokalyvitský (+1991): »Žádejte, aby se stala Boží vůle. To je tím nejužitečnějším, nejbezpečnějším pro nás a pro ty, za něž se modlíme. Kristus nám dává vše v hojnosti. Když ale přetrvává byť jen malé sobectví, nic dobrého z toho nevzejde.«

Článek z brněnského pravoslavném webu je zde:

pravoslavbrno.cz


(Z mailu překladatele textu Michala Dvořáčka)





Zobrazit příspěvek č. 1217 jednotlivě

Administrátor --- 20. 6. 2018
Čeká se od nás, že budeme nádoby blahodati Svatého Ducha

Bez darů Ducha nemáme ani pravý duchovní život ani budoucnost

Minule jsme skončili poukázáním na lidi, jejichž duše strádá nedostatkem blahodati. Pořád se za něčím ženou, nikdy nespočinou v klidu. Pán Ježíš prorokoval, za jakým cílem byli lidé od blahodatného působení Svatého Ducha odvedeni. Proč je některým lidem brána Církve zavřená - nejsou schopni ji už najít - proč v Církvi tolik z nás nevydrží. Množí se sekty, rozkoly atd. Že by vše bylo prováděno temnými duchovními mocnostmi dle promyšleného scénáře? S cílem odcizit lidská srdce Bohu? Pak jsou na místě obavy, že už blíží stav, kdy z duchovního hlediska nebudou lidé žít, ale spíše to budou mrtvoly. Člověk odcizený Svatému Duchu je totiž duchovně více mrtvý než živý.

»Kdyby vám tehdy někdo řekl: `Hle, Mesiáš je tu!´ anebo: `Tady je!´ nevěřte. Povstanou totiž falešní mesiášové a falešní proroci a budou dělat veliké divy a zázraky, takže by svedli (kdyby to bylo možné) i vyvolené. Hle, řekl jsem vám to předem. Řeknou-li vám: `Pohleďte, je na poušti!´ nevycházejte; anebo: `Hle, je na tajném místě,´ nevěřte.  Příchod Syna člověka nastane jako blesk - rozzáří oblohu od východu až na západ. `Kde je mrtvola, tam se slétnou supi.´« (Matouš 24,23-28)

Dnes žijeme v době, kdy se mezi lidi pomalu zařezává nůž dělení (Zjev 22,11). Ti oddělení od mravnosti, víry a zbožnosti, od Církve a od Krista - to jsou ty mrtvoly, které jsou potravou "supů", tj. démonů. Běsů zde bude sv. Ignatije Brjančaninova tolik, že jich bude plná obloha (lidé je asi budou považovat za mimozemšťany). Říká se, že peklo bude skoro prázdné, protože všichni démoni budou nahoře, ve světě. A ten jejich klam bude tak mocný, přitažlivý pro člověka, krásný, že budou svedeni i věřící a byli by svedeni i vyvolení, kdyby Bůh nezkrátil čas působení tohoto klamu a soužení posledních dnů. (Mat 24,22-24)

Ta nezpůsobilost přijmout Svatého Ducha a potažmo duchovní umrtvení lidí bude tím největším zlem, které povede k ukončení tohoto světa - to je ten stav lidstva předpotopního světa či později obyvatel Sodomy. Pak se lidé stávají hračkou v rukách démonů a ďábel získává práva nad člověkem (sv. Paisij Svatohorec).

Sv. Ignatij Brjančaninov v 19. století píše, že »blížící se pád budovy církve bude způsoben krajním úbytkem skutečných křesťanů - nositelů blahodati Svatého Ducha, který udržuje svět před rozpadem a nenachází-li na zemi čisté nádoby, v nichž by mohl sídlit, začíná se svět hroutit. "Doba je hrozná! Počet živých orgánů Boží blahodati už klesl pod kritický stav." "V nejvyšších pastýřích (tj. episkopátu) Ruské církve zůstalo málo (blahodati). Církevní učení je chápáno tmářsky, popleteně a nesprávně - jen podle litery, což ubíjí duchovní život v křesťanském společenství, ničí se tím křesťanství, které je skutkem a nikoliv literou." Živých nositelů blahodati do krajnosti ubylo i v prostředí ruského mnišství. Bez blahodatného vedení se monastýry proměnily z přístavů spásy z velké části na propasti záhuby..."« (Ze sebraných spisů Ignatije Brjančaninova)

Tak psal svt. Ignatij o Ruské církvi, která měla nespočet chrámů, každodenně naplněných věřícími; nedohledný zástup mnišstva v monastýrech, tolik duchovenstva, kolik dnes není po celém světě. Rusko bylo pravoslavným impériem, jehož vláda dohlížela na pěstování zbožnosti, zřizovala církevní instituce. V čele toho příkladně zbožný samovládce, báťuška car. A pod touto nablýskanou fasádou bylo drolící se zdivo. V prvních řadách revolucionářů, nenávidících církev, byli tehdejší studenti bohosloveckých škol. Sebekrásnější církevní stavba se hroutí, nedává-li jí pevnost správně vedený duchovní život a blahodať Svatého Ducha.

Pesimistický pohled sv.Ignatije na tehdejší stav Ruska a Ruské církve měl původ v jeho duchovním zření - uvědomoval si spojitost mezi stavem církve a stavem společnosti, resp. světa. Víme všichni, že za pár desetiletí po napsání těchto slov se otevřely brány pekla - v Rusku revoluce a stalinismus, a ve světě povodeň vědecko-technického pokroku, materialismu, zesvětštění, válek, nemravnosti, úplné změny myšlení a sebereflexe společnosti, čili "nová doba". Další velký skok je spojen s érou počítačů. Finále už začíná érou genových manipulací, kvantového inženýrství a něčeho zatím nepředstavitelného, co otevře brány peklu dokořán. Sv. Ignatij píše, jak to všechno začalo, a prorocky viděl, k čemu to povede.

Už biblickou událostí zničení Sodomy a Gomory jsme poučeni, že pro každý národ, každou místní církev i celý svět existuje cosi jako předem určený kritický počet zbožných lidí a pod tento stav se nesmí klesnout, jinak přichází zkáza. A kdo dnes uvádí tuto zkázu do církve? Nikdo z venku, ale my sami, zvláště duchovenstvo.



Příště to může dopadnout třeba takhle...


O to větší pozornost musí současní křesťané věnovat svému stavu, aby byli schopni blahodať Svatého Ducha přijímat a udržet v nádobě svého srdce. Co je pro to důležité (kromě víry):
- držet se jednoty Církve (mimo tuto jednotu, je-li technicky možná, je každá snaha o získání blahodati absurdní)
- úzkostlivá mravnost (tím se křesťané už od prvních dob vyznačovali)
- snažit se o prostý nekonzumní život
- chránit své lidství (proti genovým manipulacím, kvantovým počítačům a dalším prvkům transhumanismu)
- co nejčastěji se účastnit bohoslužeb a svatých Tajin

* * *

Otočme list. Přítomnost a působení Svatého Ducha si někteří lidé ani neuvědomují. Jako by byly takové dary Svatého Ducha, jakými jsou - život, schopnost si uvědomit Stvořitele, pravoslavná víra, očištění duchovního zření, existence Církve a její vnitřní život, - samozřejmým přírodním jevem. Je to podobné, jako si mnoho lidí neuvědomuje svou duši a její přítomnost v těle, dokud duše v těle přebývá a je s ním spojena. Teprve po oddělení duše od těla při smrti, začne zesnulý plně chápat, že lidský život tkví především v duši; uvědomí si, co z jeho vnitřního života pochází od duše a co pocházelo z těla. I pozůstalí, hledící na proměnu zesnulého, z jehož těla vyprchal život, mohou alespoň částečně nahlédnout, že to, co činí lidskou osobou, tím, čím je a na co byli u zesnulého zvyklí, je duše. Přítomnost Ducha Svatého, který je jakoby duší lidského ducha a duší Církve, si bez získání duchovního zření uvědomujeme obtížně. Nevidíme, co vše z toho, co nám připadá tak samozřejmé, je darem Ducha. A co je ještě horší, narozdíl od duše, jejíž odchod znamená odchod z tohoto pozemského přebývání, si oddělení od posvěcující blahodati Svatého Ducha většinou nevšimneme. Život v pravdě je nenápadně vystřídán klamem (prelestí), místo duchovního zření vidíme jen výplody našeho egoismu, místo reálné sebereflexe svých hříchů a nemocí je nám podstrčen sebeklam, sebedůvěra, pocity vlastní spravedlnosti či ukřivděnosti nebo jinými sebeklamy. Myšlení jedince se uzamkne v klamných kulisách jeho vlastního světa.

Pak se pozornost obrací od vnitřního k vnějšímu. Místo zaobírání se svým srdcem se lidé naplní vášněmi a vrhají se do víru světského ducha. To vše se hojně stává i věřícím. Žijí pak buď honbou za slastmi, či penězi, nebo baží po moci; propadají podnikání nebo politice, prahnou postupovat na žebříku postů; žijí buď vzpomínkami na minulost či fantaziemi o budoucnosti; užírají se skutečnými či domnělými křivdami, které na nich byly spáchány; sní o chvále či slávě... Klam kvete všemi barvami duhy a jeho projevů bychom se nedopočítali. Může to vyléčit jen pokání a pokora ze strany člověka, a z druhé strany blahodať Svatého Ducha.

Projevem daru Ducha Svatého, čili blahodatného duchovního života je očišťování srdce, které pak začíná zřít to, co je jinak lidskému myšlení skryto. Především člověk vidí své hříchy. Duchovní zření přináší lidské mysli i srdci osvícení. Bez duchovního zření zůstáváme duchovně slepými, nechápajícími, žijícími v klamu a naplněnými vnitřní temnotou. Starci přirovnávají srdce takového člověka k pokojíku, jehož okna jsou pokryta silnou vrstvou prachu a nečistot, takže skrze ně nemůže dovnitř proniknout světlo zvenku.

Ct. Simeon Nový Theolog praví, že (do té či oné míry) jsme všichni v klamu (prelesti). Pomodlete se i za mě hříšného, aby mi Bůh dal prohlédnout mlhu tohoto klamu.








Zobrazit příspěvek č. 1216 jednotlivě

Administrátor --- 18. 6. 2018
Vzpomínka na heydrichiádu

Svatý Gorazd. Ten zastřelený za „ukrývání vrahů SS Obergruppenführera R. Heydricha a dalších pěti padákových agentů“

Svatý Gorazd II., vlastním jménem Matěj Pavlík, (26. května 1879 Hrubá Vrbka – 4. září 1942 Praha) byl nejprve katolický kněz a později biskup pravoslavné církve v Československu a propagátor návratu k cyrilometodějské tradici. (Foto fresky z kaple v Hrubé Vrbce)

Dokument Stanislava Motla byl vysílán 23. července 2018.

Poslechněte si audio soubor pořadu:




V pátek, 4. září 1942 pohlédl do tváře smrti. V té době ho mnohé německy i česky píšící noviny označovaly za jednoho z největších zločinců, které kdy tato země na svých bedrech nosila. O tři roky později mu byl udělen in memoriam válečný kříž. A 4. září 1987 byl kanonizován čili svatořečen. Jmenoval se Matěj Pavlík. Známý je ale spíše jako vladyka Gorazd.

Zdroj: ČR Dvojka

* * *

Naše stránka věnovaná sv. Gorazdovi

Heydrichiáda - účast pravoslavné církve na odboji. Knížka: Velký čin malé církve

Archivní záběry a fotografie, které se dochovaly:




Záběry na počátku jsou ze svěcení pražského katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (29. září 1935). Na Ambonu je toto video s jinou písní (v závěru článku č. 731).

Zde je fotogalerie z jubilejních oslav, které se konaly v Hrubé Vrbce již v rekonstruovaných a opravených budovách monastýru a kapli sv. Gorazda, které se vloni podařilo zachránit před zřícením, hrozícím do té doby kvůli špatnému stavebně-technickému stavu.









Zobrazit příspěvek č. 1215 jednotlivě

Administrátor --- 8. 6. 2018
Svatodušní svátky

Svatý Duch a Církev

Když se v těchto několika článcích vracíme k tématům uzavírajícím triod květný, nemůžeme samozřejmě opomenout jeden z hlavních křesťanských svátků - Padesátnici, čili letnice. Jsou to vlastně svátky dva: jednak svátek Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly a zároveň svátek vzniku Církve, takže tento den oslavujeme cosi jako církevní narozeniny.

Nejdříve bychom se mohli trošku věnovat těm narozeninám. Teprve sestoupení Svatého Ducha na shromážděné apoštoly vznikla (ze společenství Kristových učedníků) Církev. Do té doby to bylo dvanáctero apoštolů, ale sestoupením Božského Ducha z nich vzniklo mystické Tělo Kristovo (Kol 1,24, Efez 1,22-23), které má Ježíše Krista jako svou hlavu (Efez 5,23, (Kol 1,18) a Duch Svatý v něm přebývá podobně jako lidská duše v těle člověka (Palama). Duch oživuje, činí Tělo živoucím, podobně jako lidské tělo žije, dokud je v něm duše. V Těle Církve vane Duch, coby dech tohoto Těla. Jako v lidském těle bije srdce a skrze čerpání krve roznáší kyslík získaný dýcháním po Těle, aby každá buňka napojená na toto tělo, mohla žít a byla vyživovaná, tak v Těle Církve je jeho bijícím srdcem konání Eucharistie, rozdílení svatého přijímání všem, kteří jsou součástí tohoto Těla, aby měli účast na blahodati Svatého Ducha.

* * *

Jeden ruský teolog si položil otázku: „Co je nejkrásnějším, nejvelkolepějším a hlavním Božím stvořením? Člověk?“ Aby si odvětil: „Nikoliv. Církev. Při stvoření světa měl Bůh už na mysli Církev.“ Církev je čistým, osvíceným a zbožštěným stvořením, ve kterém se stvořené skrze blahodať spojuje s Nestvořeným. Církev to nejsme jenom my, spojeni stejnými názory na Boha, stejným morálním kodexem či zastřešeni členstvím v jedné organizaci. To by byla chybná definice Církve, a někteří právě ve sdílení stejných formulací víry či v členství v jediné církevní organizaci spatřují kritérium jednomyslnosti a účasti na Církvi. Tento chybný pohled na Církev, aby nezněl tak formalisticky, ospravedlňuje se poukázání na to, že tato církevní organizace je Bohem ustanovená (tím se ve skutečnosti nic nevysvětluje, protože Bohem je všechno ustanoveno). Církev v nejhlubším svém principu není žádný spolek, žádná pozemská organizace. Je to živé Boží stvoření. Ale ani to není všechno - je to boholidský organismus. Pomůžeme si paradoxem: byla stvořena, aby byla příbytkem Nestvořeného. Aby stvoření přijímalo účast na Nestvořeném.

Co tedy řekneme o Církvi? Říká se o ní: „Je to pokračování vtělení Ježíše Krista v lidské historii. Církev je nad světem. Bude žít ve věčnosti po vzkříšení lidstva. Bude pokračovat i po konci světa. Vybudoval ji Ježíš Kristus, je to cíl jeho vtělení do tohoto světa.“

* * *

Slovo »Církev« (ř. ekklisia) znamená shromáždění pozvaných. Jsme pozvaní ke společenství s Bohem. Církev ve své podstatě není religií v tom smyslu jako ostatní náboženství. Církev je sjednocení v Těle Kristově. Sjednocení lidí, když se mnozí stávají Jedním. A zároveň je sjednocením s Bohem. Zde Bůh každého slyší. Bez církve není spasení. Není to kulturní či intelektuální spolek ani institut morálky či teologie. Není to organizace. Je nad tím vším.

Pokud chápeme, že je Církev nejvzácnějším Božím stvořením, Jeho příbytkem mezi lidmi, pak si jistě dokážeme uvědomit, jak velkým hříchem je ubližovat Církvi. Jak hrozné bude zodpovídat se za rozhánění Kristova stádce. Jak smutno bude těm, kteří až pozdě uvidí, že poškodili Církev a přičinili se, že lidé byli zmateni a bloudili jako ovce bez pastýře. Jak zarmucující bude poznat, že jsem zarmoutil Krista.

Jak jdou léta, dospěl jsem k přesvědčení, že jedním projevů darů Svatého Ducha je láska k Církvi. Křesťan miluje Církev, jako muž miluje svou ženu s bázní, aby jí nějak, třebas nevědomky, neublížil, a s úctou, kterou v něm krása a křehkost jeho manželky vzbuzuje. Je to Duch Svatý, který náš učí milovat Kristovu Církev i se všemi jejími lidskými nedostatky. Učí nás zapřít svou vůli, překonat své představy, jen abychom Církvi neublížili. Asi není většího hříchu než zraňovat Církev, kterou Kristus vykoupil svou krví a která je příbytkem Svatého Ducha.

* * *

V našich úvahách se nyní pomalu přesuneme ke svátkům svatodušním. V Řecku to není běžné, ale ve slovanském pravoslaví se na tyto dny předkládá k uctívání věřícím ikona svaté Trojice. Jedná se starozákonní výjev zjevení Boží Trojice. Tenkrát se v náznaku zjevila Trojice Abrahamovi v podobě tří záhadných postav, s nimiž hovoří v jednotném čísle. Abraham je přijal a uctil pohoštěním. Podle tohoto obrazeného příběhu se ikoně říká „Abrahamova pohostinnost“. Nejznámější provedení tohoto ikonografického tématu pochází od sv. Andreje Rubleva (je to jedna z nejslavnějších pravoslavných ikon). (Viz Genesis 18,1-21)

Bůh se zjevil Abrahamovi, který ve třech poutnících (andělech) rozpoznal jediné Božství. Adamovo pohostinství - to je nejen obraz trojičnosti Boží, ale i společenství člověka s Bohem. Abraham s poutníky hovoří, slouží jim. Přichystal stolování. Ikona je nejen starozákonním zjevením Trojice, ale i starozákonním předobrazem Církve. Mohli bychom říci, že stolování je ikonou církve. I v době novozákonní je do samotných základů církevního života zabudováno stolování člověka s Bohem. Beránkem, který se předkládá na stůl, je dnes sám Ježíš Kristus, který se dává jako pokrm k věčnému životu všem, které pozval. Znovu opakujeme: skrze Církev a v Církvi jsme pozvaní ke společenství s Bohem.

Shromážděni Bohem do jednoho Těla, pokračujeme v poznávání Boha. Skrze Církev poznáváme celou Boží Trojici. Společenství Boha a člověka. To je dílem spásonosného díla Ježíše Krista, v němž stále pokračuje skrze Svatého Ducha, jehož oslovujeme mj. jako „Ducha Pravdy“. Je totiž Duchem, v němž poznáváme Pána, který pravil „... já jsem Pravda...“, je Duchem, v němž poznáváme Boha, celou přesvatou Trojici. A v tom je spása člověka pro věčné přebývání s Bohem: „To je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)

* * *

To všechno se v Církvi děje. Je to potvrzeno zkušeností tolika generací svatých. Jak si to však osvojit, abychom byli osobně a co nejintenzivněji účastni toho, co pro naši záchranu Bůh učinil? V Církvi se vzestup a uzdravení člověka odvíjí od působení Svatého Ducha - ten nás činí součástí Těla Kristova a skrze Krista přicházíme k Otci. Vše začíná tím, že získáváme blahodať (energii, posvěcení) Ducha Svatého. Proto je pravoslavný duchovní život tak často označen jako „získávání Svatého Ducha“. Celá pravoslavná asketika, veškerá naše spiritualita se zabývá tímto tématem.

Co říci na úvod tohoto krásného díla? Člověk se musí především učinit schopným Ducha přijímat. To znamená na jedné straně „přitáhnout“ či „přivábit“ (jak píše Efrém z Filotheu) blahodať. Na druhé straně je potřeba vystříhat toho, čím od sebe blahodať odháníme. Člověk je od Boha vybaven svobodnou vůlí a tu musí použít, aby si vybral, čeho si žádá. Co učiní se svým životem zde na zemi, a co pro sebe chce na věčnosti. Pravidla naší spirituality žádají, abychom upravili svůj život tak, aby neznemožňoval Duchu dotýkat se nás blahodatí. Bůh nás chce posvětit, ale v naší moci je mu v tom zabránit.

Pokud vedeme život dle Božích přikázání a církevních pravidel, je potřeba otevřít se posvěcení. Nechť náš církevní život není jen formální příslušností ke křesťanské víře. Starec Paisij to vysvětloval svým návštěvníkům, kteří se ho tázali, jaké předpoklady musí mít člověk, aby se v jeho nitru usídlil Duch Svatý.

»A starec jim odpověděl: Odhodlaného ducha, pokoru, horlivost (jinak též lásku ke zbožnosti), vznešenost a obětavost. Člověk není ve svém životě užitečný, jestliže mu schází milost Ducha Svatého. Duch svatý je Světlo, božské Světlo. V tom spočívá veškerá pravda. Pokud někdo nevidí, může narazit do skla, spadnout z nějakého útesu, do jámy anebo do nečistot. Nevidí, kam jde, protože mu schází Světlo. Když ale přece jen trochu vidí, více se člověk vyhýbá všem těmto nebezpečím a chodí na své cestě s větší jistotou. A aby přišlo Světlo, je třeba chtění, to znamená, že musíš chtít, abys vyšel z temnoty ... Všechno špatné, co se ve světě děje, je způsobeno tím, že schází Boží osvícení. A když schází Boží osvícení, člověk se nachází ve tmě ... Pak jeden říká „pojďme tudy“, ale druhý praví „ne, já to vím lépe, pojďme tudy“, jeden zkrátka řekne „tudy“, jiný zase „jinudy“… Každý si myslí, že je dobré, když se půjde tím směrem, kam on říká. Všichni mají zájem najít správnou cestu, ale stává se, že se dostanou do jakéhosi zvláštního omámení, až zmatku, že se mezi sebou nemohou ani domluvit. Kdyby nebylo tohoto zamlžení zraku, nehádali by se lidé mezi sebou, jejich cesta by byla vidět zřetelněji a oni by šli správným směrem ... Protože je tu ono zamlžení věcí, v Církvi i ve společnosti vznikají mnohé problémy. Přinejmenším v Církvi většina lidí nemá špatné úmysly, nicméně jim schází božské osvícení. Zápasí a snaží se o dosažení dobra, ale jak nakonec končí? Proto Boha žádejme, aby nám uštědřil alespoň trochu svého Božího osvícení, neboť jinak klopýtneme a upadneme jako ti slepí.« (Zdroj FB brněnské farnosti sv. Václava)

Církevní život to je víra a praxe. Dokud nebudeme působení Svatého Ducha vnímat, nebudeme osvíceni. A bez světla je naše víra formální a naše dobré skutky nepřinášejí spásu. Bez světla nevíme, kam vlastně jdeme, klopýtáme, bloudíme a padáme do propastí. (Jan 8,12, Jan 12,35) Světlo přináší pokoj - neklid a chaos dnešního světa je nejlepším důkazem, jak nesmírně jsou dnešní lidé, pobíhající sem a tam, neustále se za něčím honící a stále se hádající a zmítaní bouří ve svých srdcích, vzdáleni blahodati. Bez blahodati Svatého Ducha duše člověka žízní a nedochází pokoje. A kde jinde lze živou vodu blahodati Svatého Ducha načerpat, než na místě, které k tomu Bůh ustanovil? V Církvi.


P.S.
Dokumentární film: Duchovní poselství současných starců z Athosu






Zobrazit příspěvek č. 1214 jednotlivě

Administrátor --- 6. 6. 2018
Z došlé pošty - o úctě ke přesvaté Bohorodici

Úcta projevovaná přesv. Bohorodici v Pravoslavné církvi

O přesvaté Bohorodici a teologických východiscích úcty pravoslavných křesťanů k její osobě

Formou otázek a odpovědí ...

Článek na brněnském pravoslavném webu:
PRAVOSLAVBRNO.CZ
Nebo v PDF






Zobrazit příspěvek č. 1213 jednotlivě

Administrátor --- 1. 6. 2018
Svátky na konci triodu - kde domov můj?

Nanebevstoupení Páně

Triod květný končí svátkem Nanebevstoupení (40. den po Pasše), svatodušními svátky (50 dnů po Pasše) a nedělí všech svatých (neděle po svátku Trojice, jak se také říká letnicím - svátku Sestoupení Svatého Ducha).

Pojďme se zamyslet nad obsahem a oslavou těchto svátků, jimiž se zase na další rok loučíme s obdobím velkopostním, pašijovým a poté paschálním.

Svátek Nanebevstoupení bychom zde mohli doprovodit veršem z naší národní hymny: "Kde domov můj?" Zatímco se státní hymna obrací jen k naší dočasné a pozemské vlasti, tak církev a její svátky pozvedají naše zraky vzhůru, k nebi. Protože právě tam je naše nepomíjivá vlast. V duchovním království našeho nebeského Otce, kde místo slunce září Beránek, čili Kristus, a místo znečištěného ovzduší této země dýchají nebeští lidé vanutí Ducha Svatého, místo kalných a jedovatých pozemských řek tam tekou léčivé řeky vody živé - tam je náš domov. Po tomto domově, kde konečně najdou spočinutí naše duše, se tážeme a Pán Ježíš svým nanebevystoupením odpovídá: Tam je tvůj pravý domov, člověče!

Svatí a starci se shodují, že svým vystoupení na nebe Spasitel ukázal, kam má člověk směřovat, kde je cíl jeho cesty. Vždyť Boží Syn vzal na sebe - při svém vtělení a narození v Betlémě - naše lidství. A toto naše lidství už nikdy neodložil. Při svém vystoupení na Nebe bere přijaté lidství s sebou vzhůru, k nadnebeskému trůnu Božímu. Do samotné svaté Trojice. Nikoliv jako nějakou čtvrtou Osobu, ale jako to, co je už neodlučně spojeno s Božstvím v boholidské Osobě Syna.

Proč vlastně Ježíš Kristus vystoupil na Nebe, zanechav tělesného přebývání na zemi? Napadají nás úsměvné myšlenky, jak by mohl po svém vzkříšení žít věčně na některém místě - např. v Jerusalemě nebo třeba i v Římě (proč ne?), mít tam své sídlo, palác, rezidenci, přijímat delegace, udělovat audience, radit, uzdravovat a rozhodovat spory. Zní to docela prakticky; jistě ale všichni chápeme absurditu takových představ. Tentýž ďábel, který navedl lidi k takové nenávisti, aby Pána ukřižovali, by nechával Krista ukřižovávat znovu a znovu. Uznáme všichni, že jednou to stačilo.

Sám Pán o tom smutně konstatoval: „Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce ... Nenáviděli mě bez příčiny.“ (Jan 15,24-25)



Klíč k našemu svátku nacházíme ovšem i jinde. V evangeliu Pán Ježíš dí: „Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš?  Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Utěšitel k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,5-7)

A dále: Ježíš Kristus odchází připravit nám cestu a místo: „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14,2-3)

Jedině tak dojdeme věčného společenství s Ním podle jeho přání, jež vyslovil ve své modlitbě: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.“ (Jan 17,24)

Spasitel musí odejít, aby Utěšitel - Duch Svatý - mohl sestoupit a přebývat zde v Církvi. Čili aby mohla vzniknout Církev. Dalším důvodem k příchodu Utěšitele je jeho svědectví před světem:

„Přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“ (Jan 15,26) „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“ (Jan 16,8-11)

* * *

Tato Ježíšova slova se prvoplánově vztahují k jeho smrti a vzkříšení, ale zároveň ukazují na jeho cestu na Nebe a na sestoupení Ducha Svatého. Pán Ježíš Kristus je po celou dobu, kdy koná na zemi své dílo, tím, kdo kráčí v čele, chystá cestu, aby jej ostatní mohli následovat. Jako při putování neprůchodnou krajinou někdo musí napřed proklestit cestu, a pak za ním jde zbytek výpravy. My se ubíráme za Pánem Ježíšem, který pro nás vytvořil cestu skrze smrt, skrze hrob, skrze podsvětí ke vzkříšení a na nebe do nebeských příbytků, které tam pro nás uchystal. On první touto cestou prošel, a my jdeme za ním, následujeme ho na cestě odtud až do cíle jeho i naší cesty.

„A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte. Řekne mu Tomáš: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu? Ježíš mu odpověděl: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,3-6)

* * *

Spasitel řekl svým učedníkům zarmouceným z předzvěsti loučení, že je pro ně dobré, aby odešel. Jedině tak jim může uchystat na nebi místo, připravit cestu a seslat jim Svatého Ducha. Tím z nich utvoří svou Církev, ve které bude působení Svatého Ducha stále přítomen. A to ne jen na jednom místě, ale všude a stále až do konce světa.

Náš Spasitel si nepřál, aby o něm vysílala televize nebo referovali novináři. Svědčí o něm stále aktuálně Svatý Duch a je každému přístupný v Církvi.










Zobrazit příspěvek č. 1212 jednotlivě

Administrátor --- 24. 5. 2018
Z došlé pošty: video na rozloučenou s paschální dobou a článek o zázraku svatého světla

Radost ze Vzkříšení




Planety krouží kolem slunce. V našem církevním kalendáři je sluncem Pascha, kolem které se "točí" celý kalendářní rok.

Produced by the School of Ecclesiastic Music (SEM) in the Greek Orthodox Archdiocese of Mount Lebanon - Lebanon.

* * *

O zázraku Světla Vzkříšení na Kristově hrobu v Jeruzalémě

Svaté světlo zjevující nám vzkříšeného Pána

Posvátný obřad Svatého světla vždy byl a dodnes zůstává nejvýznamnější náboženskou událostí Východní Pravoslavné Církve. Zejména kvůli tomuto obřadu se do Jeruzaléma sbíhají každým rokem na svátek Velikonoc tisíce věřících ze všech pravoslavných zemí ...

Celý článek si můžete přečíst na brněnském pravoslavném webu pravoslavbrno.cz








Zobrazit příspěvek č. 1211 jednotlivě

Administrátor --- 21. 5. 2018
Neděle o tělesné a duchovní slepotě

6. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o uzdravení slepého

Čtení této neděle (Jan 9,1-38) nám vypráví o události uzdravení člověka, který se narodil jako slepý. Na tomto člověku byla zjevena Boží všemohoucnost, Stvořitelova láska k člověku a Spasitelova vůle, aby i tento člověk mohl spatřit vtěleného Božího Syna. Na druhé straně jsou ukázáni ti, kteří sami sebe uvedli do takového stavu, že jsou vůči Božímu dílu slepí, nechtějí Boha vidět. Přejí si, aby Boha nebylo.

Ukazují se nám zde dva druhy slepoty: tělesná a duchovní. Jedna se týká vidění skrze tělesný smysl zraku, druhá se týká zření srdcem. První se týká převážně tohoto světa, druhá duchovního. Jedna se týká věcí dočasných a pomíjivých, druhá toho, co je nepomíjející. Jedna znemožňuje člověku plnohodnotnou účast na tomto světě, druhá na věčném Božím království.

A co je zásadní: první druh slepoty je dočasný, vztahuje se totiž jen nedostatku těla; v okamžiku smrti, když se duše rozloučí s tělem, rozloučí se i s jeho slepotou a člověk začne vidět. Druhý typ slepoty je nepomíjivý, je to defekt duše a je-li slepá vůči duchovnímu světu při přebývání tomto pozemském životě, zůstane slepou i po odloučení od světa. Člověk totiž smrtí vstupuje do duchovního světa, ale zůstává slepý vůči tomu, co tam je. A duchovní slepota neznamená jen nevidět, znamená i nechápat. Ničemu z Božích věcí a z nebeských předmětů takový člověk nerozumí. Všechny jeho představy o nebi i o Bohu jsou klamné.

A je tu ještě jedna věc. Tělesná slepota je stavem nedobrovolným. Duchovní slepota je však volbou, kterou zde člověk činí, a proto za ni nese břemeno odpovědnosti. Doba pozemského života má zvláštní význam. Za volby, které zde provedeme, poneseme věčnou odpovědnost, protože těmi volbami rozhodujeme o své věčnosti. Kdo si nepřál vidět Boha zde, nesjednotí se s ním ani na věčnosti. Kdo si zde zakrýval před Bohem oči, bude si je stejně zakrývat, až stane před Jeho trůnem tam.

* * *

Výrazným projevem duchovní slepoty je nevíra a nezpůsobilost vidět ve světě stopy či projevy Božího působení. Takový pokročilý stupeň slepoty znamená, že něco v duši člověka je zcela umrtvené. Schopnost víry totiž patří k základním schopnostem normálního stavu lidské duše. Dalším možným projevem této krajnosti je militantní ateismus. Takový člověk si nejen přeje, aby Bůh nebyl, ale vytáhne do boje proti němu. A protože na Boha nedosáhne, obrací svou nenávist vůči těm, kdo Boha vyznávají. Zajímavé na tomto stavu je, že Bůh takovému člověku není lhostejný, ale samotná idea víry je z pozice militantního ateismu chápána jako zlo a Bohu se vlastně vyhlašuje válka. Jakkoliv jsou oba tyto projevy slepoty strašné a tragické, jsou za jistých okolností léčitelné. Symptomy této nemoci jsou totiž zjevné, takže nezůstává skrytá. A navíc - jak ukazuje případ apoštola Pavla - z horlivého Kristova nepřítele se může stát stejně horlivý vyznavač.

Daleko nebezpečnější je jiný druh duchovní slepoty. Nazývá se církevně-slovansky "prelesť" čili klam. Démony oklamaný člověk je věřící, ale jeho víra je blouděním v iluzorním světě fantazií, představ a egoismu. Víra v takovém případě neuvádí do světla Pravdy, ale naopak do nejhlubší tmy. Stává se to v případě, když se duchovní život spojuje s pýchou či nějakou formou nemravnosti. V takovém případě spirituální snahy a námaha investovaná do duchovní života neléčí člověka k duchovnímu zření, ale naopak ještě více oslepují.

Nikoliv ateismus ale duchovní klam je nejnebezpečnějším nepřítelem jak pro osobní spásu, tak i pro církevní společenství. Vidíme to na farizejích z dnešního úryvku evangelia. Sami nevstupovali a jiným vstoupit bránili (Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít; Mat 23,13). Nejenže jim jejich pýcha zabránila vidět Spasitele, jehož světlo měli přímo před očima a živý důkaz jeho Božství stál přímo před nimi, ale navíc svedli svým pokaženým učením do tmy i velkou část národa.

* * *

Stádce Izraelitů, které mělo jejich duchovenstvo vést k Mesiáši, odvedli kněží a farizeové pryč, odvolávajíce se Mojžíšův zákon a na učení otců. Musíme připustit, že na jejich argumentaci bylo z hlediska formální náboženské nauky něco správného, jenže jejich domnělá "spravedlnost" byla tak vzdálená od zbožnosti. Je pravda, co říkali, když trvali na tom, že k Mojžíšovi mluvil Bůh? Ano! Je pravda, že Mojžíš pod hrozbou nejtěžších trestů ustanovil zachovávání soboty? Ano! A teď je tu ten prorok z Nazareta, který koná divy, které ještě nikdo nekonal! Ale proč zrovna v sobotu? Právě proto, aby jim ukázal, že samolibí "spravedlivci" kvůli své pýše a pokrytecké zbožnosti - i při veškeré své učenosti - ničemu nerozumí. Kdyby měli dobrou vůli, našli by v Písmu dost materiálu k ospravedlnění uzdravování v sobotu. Kdyby nebyli duchovně slepí, sami by pochopili, že všechen zákon i proroci spočívají v lásce a v prokazování milosrdenství, proti kterému se zákon nestaví (Matouš 22,37-40). (Chápali by to, stejně jako to pochopil ap. Pavel: Galatským 5,22-23)


V hymnech neděle Otců I. všeobecného sněmu se hovoří o zjevení Krista v rozedraném šatu, který mu roztrhal heretik šířením svého klamu.
(Ilustrativní obrázek z natáčení filmu. Kliknutím větší rozlišení)

 
Podobnou situaci (povstání proti Kristu) známe v novozákonní době, když někdo trhá Církev. Nadýmá se znalostí kánonů nebo šermuje výroky svatých Otců, ale ve své pýše nevidí, že to vše, co Církev obdržela od svatých sněmů a otců, má k udržení jednoty. Obecně řečeno, jednotu Církve trhají lidé, kteří nadřazují své představy Božím cestám. Podobně jako farizeové odmítli Mesiáše, protože nevypadal tak, jak si ho představovali, dnes trhají církevní jednotu současníci, když podoba církevního života neodpovídá jejich představám. K tomu lze dodat, že trhat Kristovo Tělo Církve kvůli svým představám o stavu církevních věcí je stejně samolibou a klamnou zbožností, jako u dávných "spravedlivých farizeů".

Proti nerozumnému horlitelství - ať už starozákonních farizeů nebo novozákonních rozkolníků - citujme v pravoslaví oblíbený bonmot: "Při vstupu do chrámu odkládáme klobouk, nikoliv hlavu."

* * *

Klam, který způsobuje, že vidíme jako mlze, a dokonce i v církvi máme problémy dohlédnout navzájem druh na druha, dorozumět se, shodnout se, je dnes rozprostřen všude. Když už před dvěma tisíciletími nikdo neměl právo říci: "Dovol, abych vyndal smítko z tvého oka..." má někdo takové právo v současnosti? Mlhu slepoty šíří "démoni povětří" proto, aby znepřátelili lidi, ale především, aby lidé skrytě či zjevně zamítli Krista. Tenkrát bylo konečným stádiem této slepoty zavržení vtěleného Božího Syna, zatímco dnes je to rozdrásání Jeho Těla, čili Církve rozkolem. To je finální stav slepoty naší duše a vítězství pýchy v našem myšlení. Pak už člověk nevidí nic z pravého duchovního světa. Jak každoročně v půstu zpíváme z kánonu sv. Ondřeje Krétského - evangelium na něj neúčinkuje, už ho neuzdravuje. Jeho duše je uzamčena do světa klamů a iluzí, věří jen sám sobě.

Zkus takovému člověku říci, že je v prelesti a duchovně slepý. Odpoví ti: "Ty sám jsi v prelesti. Já vidím dobře, co je správné a jak mají věci být!" Ta důvěra ve své názory a sebevědomí, protivící se církvi i svatým, jsou ohromující.

Nejhorší je klam u duchovenstva. To totiž vede do záhuby nejen sebe, ale i své stádce. Kdyby farizeové svedli z cesty jen sami sebe, ale neměli podíl na odstranění Mesiáše, pak by jejich duchovní problémy byly jen jejich osobním hříchem a pokrytectvím. Jenže v pozici pastýřů, kterým tolik lidí důvěřovalo, nesou odpovědnost za záhubu mnohých.

Kdybychom si tíhu této odpovědnosti my, duchovní, plně uvědomovali, pak bychom si nikdo snad ani netroufal stát se knězem, natož odvádět věřící do svého hříchu rozkolu. Jak hrozné je odpovídat se nejen za svou záhubu, ale ještě za záhubu dalších. Bůh nám buď milostiv!

* * *

Co je příčinou duchovní slepoty? Špatná vůle - vůle ke zlu, k hříchu a vůle vedená egoismem. A co je příčinou zlé vůle? Neočištěné srdce. Náprava duchovního zření tedy tkví v dobré vůli a v očišťování srdce. Ježíš Kristus učil zástupy: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou." A tím se zabývá pravoslavná duchovní terapie, resp. svatootcovská asketika.

Podstatou asketiky nejsou jen půsty či umrtvování těla, ale poznávání svého egoismu a jeho vykořeňování. Zápas se zlými myšlenkami, poslušnost, pokora - to jsou spolu s vírou, modlitbou a přijímáním svatých Tajin - hlavní léčivé prostředky asketické praxe. Tím se léčí lidské srdce raněné vášněmi, očišťuje se a získává se duchovní zření.

Jaké jsou první projevy otevírajících se duchovních očí? Co nám o tom říkají svatí a starci? Především je takovým projevem začínajícího uzdravování lidské duše vidění svých hříchů, své duchovní nemoci, svého vlastního hrozného duchovního stavu. Dalším projevem je láska k církvi a touha po svatých Tajinách, zvláště po účasti na božské liturgii. To vše jsou znaky, že do duše začíná pronikat duchovní světlo Božího Království.

Slepci daroval Pán Ježíš zrak, aby mohl vidět vtěleného Božího Syna a uvěřit v něj. Naší snahou musí být získat duchovní zření, abychom i my viděli očištěným srdcem Boha, pochopili vzácnost Církve a význam její jednoty. Vždyť Kristus je skrze Ducha Svatého v Církvi, podobně jako duše v těle (viz sv. Řehoř Palama). Jedno svaté, apoštolské, nerozdělené Tělo Kristovo zříme zde na zemi, jako onen od narození slepý, nyní uzdravený, který hleděl na Syna Božího a klaněl se jemu.

To je poselství, kterým se církev každoročně loučí s paschálním obdobím.








Zobrazit příspěvek č. 1210 jednotlivě

Administrátor --- 11. 5. 2018
Z došlé pošty - ke svátku svatého Jiří

Když ke světci přicházejí nejen křesťané, ale také muslimové…

O monastýru sv. Jiří „Kudunase“ čili „Zvonkového“ na jednom z Princových ostrovů poblíž Konstantinopole, kde poutníky tvoří zástupci všech etnických skupin a náboženství. Ale převážně jsou mezi nimi Turci, muslimové.

Každý rok navštíví místní klášter až 250 000 lidí, hlavně Turků, žen, mužů a dětí, kteří v rukou drží cívku s navinutou nití. Odvíjí tuto nit až k vrcholu kopce, kde stojí klášter. Během své poutě nesmí promluvit. Promluvit mohou naopak až při zpáteční cestě poté, co předali svou prosbu svatému v jeho chrámu. Pouze takto je svatý uslyší a vyplní jejich přání. Každý poutník toto přání, chcete-li prosbu, napíše na kousek papíru a zanechá je u světcovy ikony. Mnozí z těchto poutníků se za svatým Jiřím vracejí brzy znovu, když je jejich modlitba vyslyšena anebo jejich problém vyřešen.

Článek na brněnském pravoslavném webu:

pravoslavbrno.cz

(Přiloženo je video)

(Z mailu Michala Dvořáčka)






Zobrazit příspěvek č. 1209 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2018
Z došlé pošty - Djurdjevdan – Den svatého Jiří v srbské písňové tradici

Je den svatého Jiří…

Píseň Djurdjevdan – Den svatého Jiří byla složena 6. května 1942, v den památky svatého velkého mučedníka Jiřího, ve vagónu, který převážel 3 tisíce srbských zajatců (včetně těch muslimů, kteří se tehdy za Srby prohlásili) z kasáren Jajce na kopci Bembaše u Sarajeva do koncentračního táboru Jasenovac v tehdejším Nezávislém státu Chorvatsko (NDH).

Kvůli zpěvu této písně byli vězni trestáni a bylo jim uzavřeno také větrání v nákladních vagónech, kterými byli převáženi. Do koncentračního tábora tak nakonec dojelo něco kolem 2 tisíc živých vězňů, z nichž pak přežilo mučení a trýznění v táboře již jen 200…

Goran Bregovic, Boban Markovic a mnozí další skladatelé a srbští interpreti mají tuto slavnou píseň ve svém repertoáru. Stal se z ní dnes srbský hit. Tato píseň byla také přeložena do několika jazyků, nicméně mnozí již dnes zapomněli na skutečný a původní význam této tklivé písně…

Článek na brněnském pravoslavném webu:

pravoslavbrno.cz/pravoslavi/djurdjevdan-den-svateho-jiri-v-srbske-pisnove-tradici/

(Přiloženo je video s písní)

(Z mailu Michala Dvořáčka)


P.S.
Co se dělo za hrůzy v »chorvatském Dachau« - čili v táboře Jasenovce, se můžete dočíst v článku z Pravoslavného kalendáře: Memento.







Zobrazit příspěvek č. 1208 jednotlivě

Administrátor --- 2. 5. 2018
Pravoslavná Pascha v těšovském monastýru

Vladyka Kryštof o pravoslavných Velikonocích ve vysílání Českého rozhlasu

Vyprávění emeritního metropolity vladyky Kryštofa - rozhovor pořídil Dan Mrázek

Pořad Vertikála na internetovém vysílání ČRO

Video z oslav pravoslavné Paschy viz na You Tube






Zobrazit příspěvek č. 1207 jednotlivě

Administrátor --- 27. 4. 2018
Z došlé pošty - článek o pravoslavném indiánovi

Příběh rodilého indiánského náčelníka Mohawků a jeho tajná cesta k Pravoslaví

Kdyby nebylo toho Řeka, který se s Frankem (Vladimírem) Natawou setkal a spřátelil, a pak sepsal zkušenosti ze setkání s ním..., ani bychom se o něm nedozvěděli. Nebo jen velmi nepravděpodobně.

Článek na brněnském pravoslavném webu:

pravoslavbrno.cz/pravoslavi/pribeh-rodileho-americkeho-indianskeho-nacelnika-a-jeho-tajne-cesty-k-pravoslavi/

(Z mailu Michala Dvořáčka)





Zobrazit příspěvek č. 1206 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2018
Film o včele pojmenované podle června

Včela jménem June

Rozkvět třešně ptačí je signálem začátku včelařského jara. Po téměř letním konci zimy se nám s blížícím se květnem počasí aprílově trochu zachmuřilo. Protože však jaro klepe na dveře, je čas na něco milého o našich včeličkách. Mám zde asi tři videa, týkající se těch bodavých létavců s hebkými kožíšky. Ten nejzajímavější o léčení včelími produkty si nechávám nakonec, až to bude podzimně aktuální. Dnes přináším něco o včelím životě - vylíčeno na životě jedné včely pojmenované dle data vylíhnutí „Červen“.

Tak hezké pokoukání :-)






Zobrazit příspěvek č. 1205 jednotlivě

Administrátor --- 17. 4. 2018
Fresky od ikonografa Makária Tauce

Ikona Vzkříšení od českého ikonopisce Makária Tauce


(Fresková výzdoba chrámu sv. Jana Křtitele v Brühlu)


Když jsme si letos s bratrem Makáriem Taucem, naším krajanem, pravoslavným ikonopiscem, který žije od roku 1978 v zahraničí, navzájem přáli požehnané prožití Paschy Kristovy, obdrželi jsme od něj fotografii ikony Vzkříšení, která je součástí jeho výzdoby řeckého chrámu v německém Brühlu.

Makários Tauc se narodil v Praze v roce 1957. V roce 1978 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Brzy poté emigroval do Švédska a začal studovat ikonopisectví. Vydal se pak na studijní cesty do USA (kde pobýval v pravoslavném monastýru v Jordanville), do Řecka (na horu Athos a do dalších monastýrů). V roce 1985 našel spolu se svou rodinou nový domov v Německu. Od té doby zhotovil stovky ikon a uskutečnil řadu ikonopisných výstav; pracoval také na ikonostasech a freskových výzdobách chrámů.



Poslední desetiletí se věnuje freskové výzdobě řeckého ortodoxního chrámu v německém Brühlu, navštěvuje však i samotné Řecko, především Krétu. I zde se věnuje ikonopisectví.

Přejeme bratru Makáriovi hojnost Božího požehnání a inspirace v tvorbě ikon a také pevné zdraví.

prot. Jan a Jana Baudišovi


Kontakt na bratra Makária:
Makarios Tauc: makarios/zavinac/tauc.eu










Zobrazit příspěvek č. 1204 jednotlivě

Administrátor --- 14. 4. 2018
Vstal z mrtvých Kristus

Animace pískem od Xénii Simonovoj

Krátké paschální video




P.S.
Už jsme zde tvorbu písečných animací této umělkyně ukazovali - před rokem k výročí černobylské havárie; viz příspěvek č. 1158



Zobrazit příspěvek č. 1203 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2018
Z došlé pošty - duchovní z naší církve na Paschu v Řecku

Na Paschu zněla slovenština při bohoslužbě v soluňském monastýru

Tesaloniki, 8. 4. 2018
V nedeľu Zmŕtvychvstania v tesalonickom Posvätnom kráľovskom patriarchálnom a stavropigiálnom monastieri (kláštore) Vlatadon na večernej bohoslužbe už po 13. krát zaznelo Evanjelium aj v slovenskom jazyku. Každý rok sa Evanjelium o Zmŕtvychvstaní číta v čo najväčšom počte jazykov, aby sa táto radosť dostala do celého sveta. Študenti a kňazi bývajúci vo Vlatadone počas štúdia teológie na Aristotelovej univerzite čítali stať vo svojom jazyku. Zo Slovákov v ňom bývali počas Štúdii doc. ThDr. Štefan Šak, PhD., doc. ThDr. Miroslav Župina, PhD., doc. ThDr. Štefan Pružinský, PhD., Mgr. Anton Pažický. Slovenský jazyk bol jedným spomedzi 15 jazykov (helénsky, latinsky, cirkevnoslovansky, srbsky, rumunsky, anglicky, francúzsky, nemecky, taliansky, rusky, turecky, poľsky, slovensky, v pondskom nárečí a jazyk Homérovej doby). Po bohoslužbe sa k prítomným Slovákom toho roku pridal i študent, absolvent českej univerzity, Helén.

Θεσσαλονίκη, 8 - 4 - 2018
Την Κυριακή της Αναστάσεως στην Ιερά Βασιλική Πατριαρχική και σταυροπηγιακή μονή του Βλαλαδών, την 13η φορά, το Ευαγγέλιο ακούστικε και στη σλοβακική γλώσσα. Κάθε χρόνο, το Ευαγγέλιο της Αναστάσεως διαβάζεται σε όσο το δυνατόν περισσότερες γλώσσες, έτσι ώστε αυτή η χαρά να ακουστεί σε όλη την οικουμένη. Οι φοιτιτές και ιερείς που μένουν στο Βλατάδον κατά τη διάρκεια των θεολογικών σπουδών στο Αριστοτέλειο Πανεπιστήμιο διαβάζουν στη δική τους γλώσσα. Από τους Σλοβάκους έμειναν στη μονή ο doc. ThDr. Štefan Šak, PhD., doc. ThDr. Miroslav Župina, PhD., doc. ThDr. Štefan Pružinský, PhD. και ο Mgr. Anton Pažický. Η σλοβακική γλώσσα ήταν μία από τις 15 γλώσσες (ελληνική, λατινική, σερβική, ρουμάνικη, αγγλική, γαλλική, γερμανική, ιταλική, ρωσική, τουρκική, πολωνική, σλοβακική, ποντιακό διάλεκτο και ομηρική). Μετά το εσπερινό τους Σλοβάκους χαιρέτισε και ο Έλληνας, απόφοιτος του τσεχικού πανεπιστημίου.





Zobrazit příspěvek č. 1202 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2018
Koptský paschální spirituál

Noční bohoslužba koptských křesťanů v Egyptě

Když máme v tyto dny paschální radost, je tu jedno video, které ji docela mile reflektuje.

Koptové jsou potomci dávných Egypťanů, čili lidu faraónů. Kdysi sice měli nějaké nedorozumění s vyvoleným Božím lidem, ale po pár tisícovkách let našli i oni cestu k Bohu bohů a stali se křesťany. Horkokrevná mentalita pouštního lidu se mj. projevuje tím, že se umí i při bohoslužbě docela odvázat. Tady je jeden jejich noční duchovní "mejdan" u nějakého chrámu uprostřed skal - účastní se tisícovky věřících včetně jejich duchovenstva.




Zpívají:

»Velebte jméno Kristovo,
vyvyšujte v písních jméno Jeho.«
Vzývejte Jeho svaté, hrdiny svaté Jeho,
aby kráčeli před vámi po cestě kříže.

Hlásejte, že On z mrtvých vstal
a smrt pozbyla vlády své.
Vězte, že není odpuštění,
než jedině skrze Jeho krev.

Světlo Evangelia je slavné.
Hlásejte, že On přemohl temnotu a její moc.
On osvěcuje naše dny;
a světlo dne Páně je slavné.

Hlásejte, že On zvítězil nad nepřáteli;
a my zvítězili svědectvím Jeho krve.
Naše dědictví u Něho je slavné.

Žijeme v radosti nebeské,
zatímco satan obléká se v hanbu.
Naše modlitby jsou slavné.




Zobrazit příspěvek č. 1201 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2018
Vstal z mrtvých Kristus v libanonském obchodním centru

Jesus is Risen song

City Mall - Beirut, Lebanon - Easter 2011



Zpívají paschální (velikonoční) hymnus:

Toť jest den, který učinil Hospodin,
radujme se a veselme se v něm!

Vstal z mrtvých Kristus,
smrtí smrt překonal
a jsoucím ve hrobech
život daroval!








Zobrazit příspěvek č. 1200 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2018
Ohlédnutí za cestou svaté čtyřicátnice

Letem nad Velkým půstem

Velký půst je letos za námi a my si na závěr svaté čtyřicátnice můžeme připomenout pár fragmentů té cesty, po které nás církev v tomto období provedla.

Před začátkem postní doby nás v podobenství o marnotratném synu Pán Ježíš ujistil, že cesta zpět je otevřená a náruč vše odpouštějícího otce nás stále očekává. I kdybychom na bludných stezkách našeho života dopadli jako onen syn, jehož "velkolepá jízda za svobodou" se záhy proměnila ve volný pád končící ve chlévě s vepři. Ač i náš vzlet k triumfu nespoutané svobody a zábavy končívá žalostně, milostivý Bůh nás stále očekává. Pro žida byl obraz "dopadnout jako pasák vepřů" jednou z nejodpornějších výhlídek. Nejen kvůli tomu, že vepř je považován za nečisté zvíře a židé vepře nechovali, ale pečovat o vepře znamenalo dát se do služeb pohanů, narušit to posvátné oddělení, kterým Hospodin svůj lid od pohanů ohradil. Pást vepře tedy znamenalo skoro jako vzdát se víry, zradit Boha. A když Pán Ježíš ukazuje, že i z takového morálního a duchovní dna je možno se pozvednout, znamená to, že každý (ale opravdu každý!) může obnovit své společenství s Bohem.

Co je k tomu potřeba? Nahlédnout svůj pád, přiznat si vinu, připravit se nést následky. A samozřejmě - odhodlat se k namáhavé cestě návratu z daleké ciziny domů, do otcovského domu. Na marnotratném synu ukazuje Evangelium ten řetězec myšlenek, úmyslů a činů, v nichž tkví pokání: 1.) uvědomit si svůj pád; 2.) lítost nad tím, čeho jsem se dopustil; 3.) mít touhu se vrátit a rozhodnost k návratu; 4.) přiznat si svou vinu; 5.) být připraven podstoupit namáhavou cestu zpět; 6.) neomlouvat si svůj hřích, nesvádět jej na okolnosti či na někoho jiného; 7.) mít dobrou vůli přijmout odpovědnost a následky za své provinění.

Jindy nám na prahu postní cesty Církev připomněla, že nás všechny očekává soud, na kterém se budeme zodpovídat, jak jsme naložili se svým životem. Smysl našeho vezdejšího života je poznat Boha a zamilovat si ho. Cíl našeho života je spása ve věčném společenství se Stvořitelem. To předpokládá očistit se zde pokáním a vytrvale se pokoušet uskutečňovat lásku.

* * *

Při první postní neděli jsme si připomněli, že jsme v Církvi pravoslavné. To znamená, že její učení a praxe setrvává v autentické oslavě Boha. Nic se k pokladu víry a učení Církve nepřidává ani se z něj nic neubírá. Sjednocením s Církví tedy bereme účast na pravdě. A pravda - to je Kristus, který pravil: "Já jsem cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mě." Cesta - to je správná praxe; pravda - to je pravá víra; život tkví v pravém poznání Boha. To jsou základní rysy Pravoslaví, skrze něž se přichází k Otci. To je vytoužená svoboda Božích dětí vyjádřená biblickými slovy: "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí." (Jan 8,32)

* * *

Druhou neděli jsme uvažovali o významu působení Ducha Svatého v Církvi, čili o té duchovní energii, kterou nazýváme „blahodať“ (význam slova). Právě touto energií je z Boží strany překlenována propast mezi Stvořitelem a stvořením, mezi Tím, kdo je bezpočátečný a Věčný, a těmi, kdo mají svůj počátek, tj. mezi Bohem a námi. Svou blahodatí vstupuje Bůh do tohoto světa a koná zde. Skrze Krista přichází Svatý Duch, aby nás v Církvi očistil, posvětil, osvítil a sjednotil s Božstvím. Křesťanský život - to je získávání blahodati. A na druhé straně se musíme zdržovat toho, čím blahodať od sebe odháníme, co nás činí nezpůsobilými přijímat dary Ducha Svatého.

Dle asketické tradice Církve, resp. ze zkušenosti svatých Otců a starců jsme poučeni, že jedním z hříchů, které od nás okamžitě zapuzují blahodať, je odsuzování, což je vlastně zakuklená pýcha.

V tuto neděli vzpomínáme památku "učitele blahodati" - sv. Řehoře Soluňského, kterému také říkáme Palama. Byl to on, kdo teologicky zformuloval dávnou zkušenost církve a všech svatých Otců s působením blahodati a se zbožštěním člověka. Jeho formulace byly sněmovně přijaty a staly se součástí věroučného pokladu Církve. Bylo to pouhá tři staletí po rozkolu západní a východní církve, ale na Západě bylo v té době už odlišné učení o blahodati, o principech Kristova díla spásy i o duchovním životě. Proti tomu všemu postavily pravoslavné východní církve učení Řehoře Palamy, které představovalo původní víru a duchovní zkušenost i spirituální praxi (založenou na hesychasmu) církve prvního tisíciletí po Kristu.

* * *

Po polovině velkého půstu se nás Matka Církev pokouší povzbudit příklady dvou významných svatých. Ct. Jan Sinajský ukazuje ve svém díle "Žebř duchovní" základní pravidla duchovního života, tedy co je podstatné pro stoupání ke Kristu. Hovoří o jednotlivých asketických stupních. Ze všeho nejdůležitější je pokora, která je předpokladem vzdorování nejzhoubnější vášni - pýše. Bez přiblížení se pokoře je půst marný, protože právě získávání pokory (dosl. poníženého smýšlení) je jeho smyslem. Bůh nepotřebuje naši hladovku, ani tisíce poklon, ale chce lásku - a ta není možná bez pokory. Všechny asketické úspěchy, nejsou-li naplněny pokorou, jsou jen dutou slámou, která vzplane a vmžiku shoří, aniž by po ní něco zbylo, kromě špetky černého popela.

Jinak řečeno: cílem půstu je oslabit vášně, které zmítají naším srdcem. Uklidní-li se vnitřní vlnobití vášní, zažijeme svobodu od světského ducha a pokoj v duši. Smíření se sebou, s lidmi, s Bohem. To je to pravé spočinutí, v kterém je možné začít společenství s Bohem. Kdo zažije vnitřní pokoj, už nepotřebuje nic z toho světa. Nemá, za čím by se honil, nic tělesného ani světského jej už nezneklidňuje. Každý by měl v nějaké míře zažít tento stav, protože tím okusí jednu z kvalit Božího Království. Už pak ví, k čemu směřuje a kam kráčí.

Proto má v církvi panovat řád a pokoj, aby se mohli křesťané tomuto dílu věnovat a docházet spásy. Proti tomu se však staví zkázonosné působení toho, co se nazývá klam (prelesť). Může se to týkat celých skupin, sekt nebo pouze jednotlivce. Jeho záludnost tkví v tom, že ďáblem klamaný člověk nemá mnoho času ke změně a k rozhodnutí vyprostit se z té bažiny, do níž se začíná propadat. Brzy totiž ztrácí schopnost nahlédnout svůj stav. Zvenku je zřetelně vidět, jak je v oklamaném člověku vše proniknuto pýchou, ale on už nemá schopnost si to uvědomit. Je to opak uvažování v pravdě čili opak života v Kristu, opak života ve svobodě.

Veškerá askeze v tomto stavu jen zhoršuje duchovní úpadek oklamané duše. Pohled na oklamané křesťany je srdcervoucí, protože jim nemůže pomoci už nic než Boží zázrak. Příklady svatých na ně buď neučinkují nebo jsou jimi nesprávně uchopeny.

Všechny duševní síly, rozum i emoce pracují v takovém člověku jen k jedinému cíli, aby si potvrdil své scestné uvažování, svůj iluzorní stav, upevnil svůj klamný vnitřní svět. Je to hrozný stav a reálné nebezpečí, které hrozí každému, kdo se pokouší o duchovní život a dopustí se při tom nějaké závažné chyby - hříchu, svévole, vzpoury apod. Ze slov sv. Ignatije Brjančaninova můžeme vyvodit, že nejhorší pády do klamu jsou takové, které se dějí pod zdáním horlivé církevnosti či vyhlížejí jako pokročilá duchovnost; takové případy může vyléčit jen zázrak.

* * *

Poslední neděle svaté čtyřicátnice je jakoby ozvěnou tématu marnotratného syna. Ct. matka Marie Egyptská svým životním příběhem (zde) ukazuje, že i z nejhlubšího mravního a morálního dna je možno být povznesen na výšinu svatosti, stát se Boží člověkem. Má to své předpoklady, které jsme viděli už u marnotratného syna. Jednak si hříšník musí uvědomit svůj duchovní stav. Jak daleko se vzdálil od Boží slávy, jak hluboko klesl. Musí se přestat ospravedlňovat a omlouvat či vymlouvat. S lítostí nad svým hříchem se posléze musí rozhodnout - uskutečnit správnou volbu. Je potřeba rozhodnost, odhodlání a úsilí - vypravit se na cestu. To je vlastně obsah pojmu "pokání". Na tuto cestu nás Církev ve Velkém půstu volá.

Příkladem Marie Egyptské chce naše církev otřást naším srdcem, zalomcovat s námi, abychom se probrali z toho zhoubného spánku hříchu. Nikdo ať neříká: "Pro mě už je pozdě."

* * *

Poslední sobota a neděle vypráví o vzkříšeném Lazarovi, o slavném vjezdu Pána Ježíše do Jerusalema o piklích duchovních vůdců židů. Květná neděle je svátkem, který má dvě strany. První je světlá - je to slavnost, při které je Spasitel vítán početným zástupem jako dávno očekávaný Král židů. Duch Svatý inspiroval lidi, aby volali: "Hosanna!" Všichni tam věděli o vzkříšení čtyři dny mrtvého a již se rozkládajícího Lazara. A proto s takovým nadšením vítali Toho, kdo Lazara vzkřísil; proto jej oslovovali mesiášskými tituly. Vždyť každý, kdo měl mysl otevřenou, musel chápat, že toto je očekávaný Boží Syn, o němž hovořila dávná proroctví. Vše, co se už před tisíci lety psalo o oslátku a o krvi hroznů, v níž bude prát svůj knížecí šat (Gen 49,1-12), nebo v jiném proroctví o králi a zachránci dcery siónské přijíždějícímu na oslátku mladém (Zach 9,9-15), se nyní naplňuje. Co Pán řekne, se vždy vyplní.

I my se v tento radujeme z příchodu Pána do Jerusalema, ale to slavné dílo, které přichází vykonat, už spatřujeme v něčem jiném, než tehdejší židé. Nehledíme na něj jako na krále pozemských vojsk, který má svému lidu zázračně zařídit světovládu. Vidíme Spasitele, který jako Král pokory jde, aby dokonal své sestoupení s nebe až k samému dnu, kam kleslo naše hříchem nemocné lidství. A to je ta druhá stránka dnešního svátku. Pán Ježíš přichází do Jerusalema, aby vzal na sebe naše hříchy, nechal se Jidášem zradit, podstoupil zatčení, zhanobení, poplivání, bičování a smrt na Golgotě. Nad tím, co očekává milovaného Pána Ježíše tento týden, bychom si museli s hrůzou zakrývat tvář, kdybychom na to vše nehleděli z perspektivy Vzkříšení, kterým to vše bude završeno.

A nakonec je tu ještě stránka událostí tohoto svátku. A to stránka vskutku temná. Reprezentují ji především židovští vůdcové, kteří už dávno přemýšleli, jak eliminovat toho divotvorce z Nazareta, který s takovou oblibou koná své zázraky v sobotu. Když se dozvěděli o dosud nevídaném zázraku vzkříšení Lazara, po čemž - jak dobře věděli - už nikdo z lidu nemohl pochybovat, že tento "narušovatel otcovských tradic a hanobitel soboty" je Bohem seslaný Mesiáš, zachvátila je závist: buď my nebo on! Tehdy v jejich nitru dozrál stav, který se formoval a vyvíjel tím, jak opakovaně odmítali to, co Pán Ježíš hlásal, konal a co ztělesňoval. Jejich srdce se definitivně uzavřela, zatvrdila a naplnila je temnota. Ponořili se do toho strašlivého duchovního stavu, o němž jsme už hovořili výše, - do klamu (prelesti). Plnost klamu je totožná s tím, co Ježíš Kristus nazval "rouháním se Duchu Svatému". Je to hřích, který nemůže být odpuštěn, protože člověk zde - ani potom na věčnosti - už není schopen o odpuštění prosit. Je to stav démonů, kterým je pokání k smíchu či k zuřivosti, jen se neustále zlobí, reptají a obviňují Boha a všechny. U židů se tato démonická slepota projevila usnesením: "Zabijeme jeho (Krista) i toho Lazara."

Bůh nás chraň před tímto klamem, proti němuž nikdo není zcela imunní. Ve své slepotě pak totiž nevidíme ani to, co máme přímo před očima. Jen se zlobíme a obviňujeme. Omlouváme si vše, čeho jsme se dopustili. Je to hrozný stav.

* * *

Tím jsme zde alespoň letmo nahlédli velkolepou cestu, po níž nás Matka Církve ve Velkém půstu vždy vede. Myslím, že nikdo z těch, kdo se nechávají Církví vést se srdcem otevřeným tomu, co je jim předkládáno, nemůže zůstat vnitřně nedotknut. Hloubka a síla jednotlivých témat jistě zapůsobí na každou duši, která je vírou a pokáním správně naladěna.







Zobrazit příspěvek č. 1199 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2018
Leonard Cohen - píseň na závěr života

Meditace nad starozákonním duchem v naposledy pozdviženém hlasu stařičkého žida

Ve velkopostní době (více než obvykle) čteme při bohoslužbách ze Starého zákona - z knih o nejstarších dobách lidstva: z knihy Stvoření (Genesis) a z knihy Jób. Tyto zprávy, zvěsti a příběhy z šerého dávnověku lidstva mají takovou zvláštní atmosféru. Posluchače ovane duch těch dřevních dob před příchodem Spasitele. Je to tvrdost života, krutost světa, ze kterého lidský hřích vyhání Boží přítomnost, a lidská mysl se odklonila od světla důvěrného společenství s Bohem, srdce člověka zmítané temnotou vášní uhasilo v sobě Boží oheň. V biblických zprávách o těch dobách jakoby se míchalo světlo s temnotou, víra se svévolí, nepochybná jistota Boží přítomnosti s obavami z opuštěnosti či zapomenutí Bohem, poslušnost se vzpourou... Lidé se setkávali s anděly, Jákob s jedním dokonce zápasil, po zemi chodili démoni a nestvůry. Lidstvo mělo zkušenost s kataklysmatickými tresty, které následovaly za mravním či duchovním úpadkem. Bůh s lidmi zacházel tvrdě a zároveň milostivě. Dával jim krutě pocítit důsledky hříchu a nevěrnosti. Žádnou zjemnělost tu nečekejme. Ta tvrdost se dodnes zračí v duchu Starého zákona, ale zároveň jsou tam slyšet ozvěny té prvotní důvěrnosti, která panovala mezi člověkem a Stvořitelem na počátku a která je stále pěstovaná z obou stran. Boží spravedlivce slyšíme v Písmu, jak jsou schopni se „hádat se s Hospodinem“, smlouvat s ním, nesouhlasit, měnit Boží rozhodnutí, obvinit Boha, vyčítat Mu, statečně předstoupit na jeho soud, a pak vyslechnout jeho verdikt a naslouchat Mu, nechat se přesvědčit nebo i zaplatit za svou chybu. Nic pro zbabělce. V tomto duchovním a myšlenkovém prostředí je dokonce i mezi díkůvzdání a velebení Boha v modlitbě vetkaná nitka protestu či výhrady proti jeho vůli.

Avšak pojďme už k předmětu tohoto příspěvku.

Nedávno jsem něco hledal v počítači a náhodou jsem nalezl dříve stažený a zapomenutý soubor s poslední písní Leonarda Cohena. Jeho písničky a hledání jak se postavit ke světu a k lidskému životu doprovázely naši generaci dlouhá desetiletí. Cohen byl syn rabína, měl v sobě tu příslovečnou hebrejskou pýchu a svéhlavost, pro které po celá tisíciletí jeho lid Bůh bil, aby přivedl jejich tvrdá srdce ke změknutí a ohnul ty vzpurné šíje (volně cituji z Bible). Cohen bojoval se svými démony a v tomto zápase se dlouhou cestou nakonec zřejmě dostal k nějakému společenství s Bohem. Stále je však nositelem té věkovité tvrdosti starozákonního ducha, ač se před smrtí prosvětluje i pokorou a skloněním se před Ním, jak se píše v žalmu: „Zvítězíš, až budeš soudit.“

Krátce před svým odchodem ze svého pozemského žití natočil své poslední album, v jehož středu je Cohenova - dalo by se říci - předsmrtná modlitba nazvaná dle svého refrénu: „Chceš to tak temné...“ V těchto pár slovech je toho tolik ze Starého zákona: Abrahamova oběť Izáka, noční zápas Jákoba, zotročení Izraelitů v Egyptě, záhuba prvorozených a slavné vysvobození z vlády faraónovy, reptání proti Hospodinu, poušť posetá izraelskými mrtvými, zmasakrování zkažených kmenů, a pak vstup do zaslíbené země... Tresty i sláva. To vše je v onom posledním rozhovoru starého žida s Hospodinem, bilancování života, vykročení na cestu pryč a připravenost předstoupit na soud. V těch několika verších písně žid nad hrobem jedním dechem ještě naposledy vznáší své námitky, a zároveň už přijímá Boží soud a koří se před Jeho cestami. (Vytane nám vzpomínka na Jóba.)

Měsíc po vydání této písně Leonard Cohen zemřel. Bylo mu 82 let.

Na mě z té písně zavanul duch, který ve Velkém půstu okoušíme nad některými starozákonními čteními. Jejich šerosvit. Ta tvrdost této duchovní epochy se pozoruhodně zrcadlí v jeho modlitbě. Proto jsem se po jistém váhání rozhodl nabídnout ji k čtenářům Ambonu - vzhledem k té postní době a blížícímu se velkému týdnu.

Udělal jsem titulky a v překladu jsem se snažil nikoliv o doslovný převod, ale postihnout význam. Na vysvětlenou k některým částem textu:
- „Hineni, hineni“ - tato slova z refrénu jsou hebrejské biblické zvolání: „Tu jsem,“ „Zde stojím,“ kterým odpovídá ten, kdo je předvolán Hospodinem a předstupuje před Něj;
- slova o miliónu svící prý odkazují ke vzpomínkové akci (v Izraeli?), když byl rozžehnut milión svíček za židovské oběti událostí druhé světové války;
- slova o plameni si vykládám tak, že svým odvrácením se od Boha a svými hříchy zhášíme plamen Boží přítomnosti, zabíjíme oheň života, který je v nás, dusíme zápal společenství a vztahu s Bohem, života ve víře a nábožnosti.
Ostatní nechám na intuici posluchačů.

Tak a teď je tu ta poslední píseň Leonarda Cohena: Chceš to tak temné...











Zobrazit příspěvek č. 1198 jednotlivě

Administrátor --- 16. 3. 2018
Inspirativní usnesení posvátného synodu Americké pravoslavné církve (OCA)

Liturgické instrukce pro americkou církev ke změnám v liturgii předem posvěcených Darů a při epiklesi liturgie sv. Basila

Trocha liturgické teologie

Zajímavá zpráva přišla ze synodu Americké pravoslavné církve OCA, která učinila v liturgické reflexi krok směrem k řecké teologii, resp. směrem zpět k původnímu pravoslavnému chápání liturgie předem posvěcených Darů. V pravoslavném světě se vyskytují dva pohledy na otázky spojené se svatým přijímáním při velkopostní liturgii předem posvěcených Darů. Starší a původní pojetí se uchovalo v řeckém pravoslaví, kdežto v ruském (či slovanském) pravoslaví došlo v 17. století ke změně uvažování v této věci. Předesíláme, že oba pohledy a obě praxe se dnes považují za přípustné; sněmovní rozhodnutí k tomu neexistuje, ani jedno z obou chápání této problematiky není možno prohlásit za heretické. Přesto však, duch křesťanské autenticity a duch pravoslaví stáčí náš zájem vždy spíše ke starobylejší praxi a původnímu uchopení každé - i drobné - jednotlivosti pravoslavného myšlení i praxe.

V díle sv. Petra Mohily (+1646) (nutno zdůraznit, že ve své době bylo jeho úsilí jako celek jistě prospěšné a jeho cílem bylo obhájit pravoslaví v situaci náporu západní scholastiky) se objevilo krajně racionalistické chápání výše zmíněné velkopostní liturgie. O jeho doby až dodnes je duchem ruské liturgiky uchopena tato liturgie jen jako víceméně obvyklá večerní bohoslužba, na jejíž závěr je připojeno rozdílení svatého přijímání z Darů proměněných při předcházející nedělní liturgii. Někteří se proto vyjadřují v tom smyslu, že liturgie předem posvěcených Darů není vlastně pravém (plném) slova smyslu ani liturgií, protože nedochází k žádné proměně přinesených darů. V ruských (či ruskou teologií ovlivněných) liturgických studiích se otevřeně praví, že víno v kalichu zůstává vínem a že předem posvěcené Tělo (napojené či skropené po svém posvěcení v neděli i Krví Kristovou) se vpouští před přijímáním na liturgii předem posvěcených Darů do vína jen proto, aby víno tyto Dary prosáklo a změkčilo a snadněji se pak se přijímaly.

Řekové hledí na věc tak, že svaté Dary, proměněné při předchozí liturgii sv. Basila (nebo při liturgii Zlatoústově), se přinášejí na diskosu na svatý prestol spolu s kalichem vína, aby se před přijímáním vpouštěly do kalicha, a tím se víno v něm proměnilo na Kristovu Krev. Svaté přijímání duchovenstva i věřících poté probíhá podobným způsobem jako při liturgii sv. Basila či liturgii sv. Jana Zlatoústého. Rozdíl současné ruské praxe přijímání svaté eucharistie při liturgii předem posvěcených Darů od přijímání při obvyklé liturgii sv. Jana Zlatoústého nebo sv. Basila Velikého tedy tkví v tom, že ve chvíli přijímání se za proměněné Tělo a Krev Páně považují jen Dary uschované z předchozí "plné" liturgie - tedy většinou z nedělní liturgie sv. Basila (nebo z liturgie Zlatoústovy v případě syropustní neděle a Květné neděle). Na diskosu je k přijímání přineseno na prestol svaté Tělo a Krev Páně (resp. Tělo v neděli napojené či skropené krví), kdežto víno přinesené v kalichu se na liturgii předem posvěcených Darů považuje za neproměňované a neproměněným zůstává dle ruského pohledu takové až do konce liturgie.
Z tohoto ruského chápání plynou přirozeně praktické důsledky. Připomeňme hlavní dva:
1.) na liturgii předem posvěcených Darů se nepodává přijímání malým dětem, protože jim je zvykem podávat z kalicha (při liturgii Zlatoústově či Basilově) ke svatému přijímání toliko Krev;
2.) kněz (diákon), který bude spotřebovávat po liturgii zbylé svaté Dary, nesmí pít při svatém přijímání z kalicha, protože by tím porušil eucharistický půst.

Ocitneme-li se v řeckém prostředí, můžeme být překvapeni, že na liturgii předem posvěcených Darů přijímají i nejmenší děti z kalicha - a to Krev Kristovu. A ruští duchovní byli v jisté době překvapeni, když viděli v oltáři, jak řecké duchovenstvo přijímá při této liturgii stejně, jako při liturgii sv. Jana Zlatoústého. Nejdůležitějším následkem vlivu středověkého západního scholasticismu, kterým byla např. Ruská pravoslavná církev postižena, je však racionalisticky zploštělá reflexe eucharistického tajemství. Dnes stále více liturgistů nepochybuje, že by bylo žádoucí zbavit se tohoto reliktu západního nepravoslavného myšlení, které má vždy tendenci přelévat se z liturgické oblasti do spirituality a ze spirituality do dogmatiky (věrouky).

Při západním způsobu chápání máme problém vysvětlit, proč se liturgie předem posvěcených Darů vůbec nazývá liturgií (užíváme zde pojem "liturgie" v užším slova smyslu). Kdyby to měla být jen obyčejná večerní bohoslužba zakončená podáváním svatého přijímání, proč se prostě svaté Dary nerozdávají přítomným s obvyklou krátkou modlitbou, jako např. při udělování zásobních Darů při přijímání nemocným? Proč je tam tzv. "velký vchod"?, proč jsou Dary vlastně přenášeny na svatý prestol?, proč je přinášen i kalich s vínem, když lze Dary proměněné před třemi či pěti dny přijímat i bez vína? Na svatý prestol přece může být víno kladeno jenom za účelem jeho proměnění na Krev Kristovu. Za jiným účelem se na svatý prestol (resp. na rozložený antimins) pokládat chléb či víno nemůže a nesmí.

Z dávných literárních památek víme, že smysl přinášení vína v kalichu při této liturgii spočívá v posvěcení (tj. proměně) vína prostřednictvím dotyku dříve proměněného Těla Kristova.

* * *

Dále se usnesení synodu OCA zabývá očištěním epiklese v liturgii sv. Basila, jak se její znění rozšířilo ve slovanské tradici. V současnosti používané znění v Rusku je poškozené historickými vlivy (vsuvkou) a věty pronášené knězem na tomto místě liturgie nedávají vlastně gramaticky smysl. Zatímco v liturgii předem posvěcených Darů je ruská praxe jakýmsi podlehnutím vlivu západního latinského racionalismu čili maličkou fúzí římskokatolického myšlení do ruské liturgie, tak při epiklesi liturgie sv. Basila měly dodatečně zavedené změny opačný směr. Vsuvka, která se do Basilovy epiklese přenesla z epiklese Zlatoústovy, je (podle názoru ct. Nikodima Svatohorce) dílem někoho nevzdělaného a opovážlivého, kdo se chtěl ukázat jako nepřítel latiníků a odpůrce specificky římskokatolického chápání proměňování přinesených Darů.

Na okraj tématu proměňování svatých Darů

Prof. A. Osipov se trochu usmívá nad přílišným důrazem na církevně-právnický pohled na proměnu přinášených Darů na Tělo a Krev Kristovy. Toto - téměř právní - chápání určuje přesný moment, odkdy jsou chléb a víno Tělem a Krví. Ano, vzývání sestoupení Ducha Svatého, který skrze požehnání rukou kněze sestupuje a proměňuje svaté Dary, je chvílí, od které nahlížíme tu mimořádnou přítomnost Ježíše Krista - předložené chléb a víno jsou nyní Jeho přečistým Tělem a drahocennou Krví. Tento příchod našeho Pána, kdy On stane mezi námi, aby se nám i tentokrát stal pravým pokrmem a nápojem, však nahlížíme v kontextu celé liturgie, v níž vidíme proces připomínání Spasitelova života - od narození do vzkříšení - tedy jeho přicházení mezi nás. Epiklese a požehnání předložených darů tedy nejsou odděleny či vytrženy z průběhu liturgie. Slova proměnění přece nejsou jakýsi příkazem kněze Svatému Duchu, který je vydán na určeném místě liturgie. Je to proces, při němž se Bůh ze své vůle sklání k nám a naplňuje naši službu, sestupuje na modlící se shromáždění věřících a na předložené dary. Je to naše spolupráce s Boží vůlí, naše sklonění před Bohem a přijetí Jeho požehnání. Věčnost vstupuje do našeho eucharistického času. Osipov se lehce ironicky táže, zda řešili svatí apoštolové, od jakého okamžiku jejich bohoslužby je na oltáři Tělo a Krev. Prostě se modlili, předložili chléb a víno, vzpomínali Pána Ježíše, děkovali, a následně přijímali a rozdávali věřícím Tělo a Krev. V Bibli se prostě mluví o "lámání chleba". Celý tento děj zřejmě vnímali jako ponořený do blahodati Ducha Svatého.

Církevně-právní rovina liturgiky je samozřejmě potřebná pro praktický život církve (musíme z praktických důvodů vědět, od jaké chvíle máme považovat přinesené dary za posvěcené), nemůže však vyčerpávajícím způsobem postihnout a probádat reálný avšak tajemný proces toho, co se při eucharistii děje. Žádné racionální uvažování ani vzdáleně nepostihuje celou hlubinu tajemné proměny Darů.

Starec ct. Paisij Svatohorec svým duchovním zřením viděl, že proměna chleba a vína je proces, který probíhá po celou liturgii a završuje se (dokonává se) při epiklesi. Posvěcování přinášených darů chleba a vína začíná už při proskomidií. Proto starec radil chovat se se zvláštní úctou v chrámu, kde probíhá příprava Darů na žertveníku, resp. ctít skutečnost, že v blízkosti jsou liturgicky připravené dary chleba a vína k liturgii, která tím vskrytu už začala. Proto se někteří kněží po ukončení vyjmutí Beránka a vlití vína a vody do kalicha klaní těmto darům, jejichž příprava pro liturgii byla právě dokončena. Pokloní se jim nikoliv proto, že by je už považovali za Tělo a Krev, nýbrž aby uctili započatý proces jejich posvěcování a duchovní proměny.

P.S.

Překlad usnesení posvátného synodu Americké pravoslavné církve

Článek o dvou vsuvkách v epiklesi liturgie sv. Basila

Na liturgickém rozcestníku webu orthodoxia.cz je zřízen web se statěmi týkajícími se liturgie předem posvěcených Darů.









Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1414 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1198 do č. 1238)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz